Tak si tak ležím na posteli a usínám. Všude je tma a relativní klid. Odkudsi z leva velmi tiše drmolí televize. Nahoře kdosi podupává a z ulice je občas slyšet auto, které projede ztichlou ulicí. Typický večer v Brně na sídlišti. Má postel se nachází v prvním patře činžovního domu. Nade mnou je dalších osm pater. Myšlenky se mě začínají pomalu uklidňovat a já si čím dál víc uvědomuji onu masu betonu, věcí a lidí nade mnou. Začínám mít z toho klaustrofobický pocit. Pak si ale náhle uvědomím, že dům okolo mě je jen nehmotný obraz, který se promítá v mém mozku. Začínám se vznášet nad svou postelí a cítím, že těch osm pater nade mnou je méně hmotných než malé prachové peříčko poletující bezcílně vzduchem.

Začínám pomalu stoupat. Blížím se ke stropu. Bez sebemenšího odporu jím pronikám. V tom si uvědomuji, že stále ještě nespím. Ovládám svůj pohyb. Vidím, cítím, slyším a vnímám. Strop je cítit hořce po zdivu. Je drsný, těžký a přesto jaksi nehmotný. Náhle mě zaplavuje světlo. Ocitám se v obýváku v cizím pokoji. V cizím pokoji s cizími lidmi. Na gauči nalevo ode mě sedí muž se ženou, oba asi sedmdesátiletí a upřeně hledí kamsi na druhou stranu pokoje. Ohlédnu se a vidím televizi. Zvuk je velmi tichý a plyne kolem mne. Není důležitý a já ho nevnímám. Pomalu stoupám. Za chvíli jsem se dostal mezi ty dva důchodce a televizi. Nevidí mě. Jsem pro ně méně než vzduch. Stále stoupám a blížím se ke stropu vedoucího do třetího patra. V tom mou pozornost upoutává jakýsi zvuk. Hlasitý a překvapivě jasný zvuk. Na rozdíl od nehmotného zvuku televize se mi zdá, že tento zvuk se mi doslova zhmotňuje v hlavě. Je plný a sytý. Tlačí mě. Je to zvuk tekoucí vody. Kdosi se sprchuje. Přestal jsem stoupat a mířím za zvukem. Nohama jsem prošel gaučem, pak jsem se dotkl obyvákové stěny a pak prošel do kuchyně. Zvuk zesílil a můj nos zaplavily ostré a jasné vůně. Mletá paprika, syrové maso, voda, přepálený tuk, odpadky. Vůně jsou silné. Točí se mi hlava. Přibližuji se ke stěně. Náhle vím, že za stěnou je osoba, která se sprchuje. Zmocňuje se mě zvláštní pocit. Pocit voayera, který vzal do ruky silný dalekohled a chystá se pozorovat polonahou ženu v protějším okně.

Na chvíli jsem se zastavil a přemýšlím zda vstoupit. Zvědavost nakonec vyhrává. Procházím tenkou umakartovou stěnou a ocitám se v malé místnosti plné páry. V místnosti je umyvadlo, pračka a vana. Stojím v umyvadle. Zhruba metr přede mnou stojí asi patnáctiletá dívka. Stojí a nehýbá se. Sprcha upevněná v držáku chrlí na její tělo tenké pramínky vody. Cítím, že voda je horká, velmi horká. Náhle se cítím vystrašený. Něco zde není v pořádku. Apatičnost té dívky. Místo toho, aby mě její nahota vzrušovala, děsí mě. Přestože je tu horko, cítím, jak mě po zádech běhá mráz. Chci jít pryč. Nelíbí se mi tu. Avšak místo toho abych stoupal, vydávám se vstříc jejímu tělu. Trochu poklesávám. Nohy se mi boří do podlahy až jsou naše hlavy ve stejné výšce. Dívám se přímo do jejích skelných, ale přesto krásných tmavých očí. Dívá se do prázdna. Pomalu se blížím. Už rozeznávám jednotlivé póry její pokožky. Jsem od ní už jen několik centimetrů. Přestávám vidět ostře, už je příliš blízko. Dotýkám se jejích malých ňader a bez odporu jimi pronikám. Mé tělo se rozechvělo zvláštní energií. Cítím horké kapky, které bičují její mladé tělo. Cítím jejím tělem. Pak se dotkly naše ústa, oči, čela a náhle jsem se stal jí. Mé vlastní ego je potlačeno kdesi vzadu. Vím o ní všechno. Jmenuje se Martina Růžičková, je jí čtrnáct a půl a v tuto chvíli je rozhodnutá, že se zabije. Někdo jí hrozně ublížil a ona ví, že už nemá pro co žít. Je prázdná. Děsivě prázdná až na jednu věc, která v ní černočerně poblikává SMRT. Jsem vyděšený. Chci pryč. Bolí mě to. Její myšlenky mě zabíjejí, tak jako ji. Ze všech sil jsem se vzepřel, potlačil jsem její hrozné myšlenky a uvědomil si, že ona je teď mnou a ne já jí.

Vystoupil jsem z ní. Opět jsem se ocitl asi metr před ní. Její já se opět vrátilo. Obličej se jí zkřivil bolestí ale i úlevou a z očí jí vyhrkly slzy, teplejší než voda, která jí tekla po červené kůži. Voda je rychle smývala. Schoulila se na dno vany a hlasitě se rozeštkala. Náhle jsem věděl, že už se nechce zabít. Cítil jsem, že tím, že jsem se jí objevil v hlavě jsem ji nějak od jejího nápadu odradil. Chvíli plakala. Pak se opět postavila a zastavila příval horké vody. Uvědomil jsem si, jak je ve své nahotě krásná a celý se rozechvěl. Nebylo to fér, sám neviditelný, pozorovat ji, nahou a nešťastnou. Začal jsem opět stoupat.

Zaplavila mě vůně naškrobeného povlečení, čistých záclon a umělohmotných hraček. Ocitl jsem se v dětském pokoji. Přede mnou stály u zdi skříně plné knížek a různých medvídků, autíček a her. Vlevo pod oknem byla jedna postel, v níž ležela asi šestiletá blonďatá holčička a přímo v mých nohou byla další postel. Zde ležel pro změnu stejně blonďatý osmiletý chlapeček. Obě dvě děti si byly velice podobné a voněly mýdlem a dětskou kůží. Naklonil jsem se nad tím malým klučinou a trochu poklesl, abych se dozvěděl, co je zač. Naše hlavy splynuly a já se náhle ocitl uprostřed boje. Vše bylo úžasně barevné, jasné a rychlé. Kluk s laserovým mečem, přilbou a koněm zachraňoval nějakou dívku. Petru z třetí a. Proti němu stálo asi pět ninjů oděných v černém s dlouhými zahnutými meči. Sekali kolem sebe, ale Mates, tak se ten klučina jmenoval, byl lepší. Lehce odrážel jejich útoky. Pak je všechny zabil. Leželi na zemi ve své vlastní krvi. Petra z třetí a, byla volná. Přišla k němu, krásná a usměvavá. Vzala ho za ruku a jemně ho políbila na rty. Naplnil mě pocit štěstí a primitivní sexuální touhy. Chtěl jsem tu dívku, chtěl jsem, aby se mnou chodila po parku, aby mě držela za ruku a aby se se mnou cítila v bezpečí před všemi nindži na světě. Nejkrásnější na tom bylo, že jsem věděl že i Petra z třetí a chce být mou dívkou, protože mě má ráda a cítí se se mnou v bezpečí, jako ještě nikdy. Opět jsem přemohl chlapcovo ego a vyskočil jsem z jeho mysli. Chlapec sebou trhnul a probudil se. Tenká nit snu se přetrhla. Přišlo mi to líto. Cítil jsem, že i když chlapec neví, co se mu zdálo, cítí se šťastný. Spokojený a šťastný. Převrátil se na druhý bok a začal snít svůj další sen, ve kterém on jako neporazitelný hrdina zachraňoval ohrožené spolužačky. Usmíval se u toho.

Přemístil jsem se k posteli té malé holčičky a přemýšlel, jestli můžu porušit její soukromí. Proč ne, vždyť je to jen sen, říkal jsem si, ale byl to doopravdy jen sen? Sehnul jsem se a má hlava splynula s její malou hlavičkou. Ocitl jsem se na velké a zelené louce. Byla plná květin. Nádherně voněla. Slunce příjemně hřálo do zad. Slabý větříček mě lehce třepal s červenou skládanou sukýnkou. Sehnula jsem se a utrhla žlutou pampelišku. Pak druhou a třetí. Pak jsem je začala pomalu zaplétat, tak jak mě to naučila Klárka, má kamarádka z domu a od září i má spolužačka. Klárka byla super. Tolik toho věděla. Utrhla jsem další pampelišku ale nezapletla jsem ji. Začalo se mě chtít čůrat. Tlačilo mě to náhle víc a víc. Rozhlédla jsem se a uviděla poblíž hradbu keřů. Tam se vyčůrám. Louka byla plná lidí, holčiček z panenkami a žlutými věnečky z pampelišek a dospělých posedávajících na zemi. Vedle každé holčičky seděl jeden dospělý. Jen tak seděli a nic nedělali. Já jediná jsem byla sama. A navíc se mě chtělo čůrat. Položila jsem nedodělaný pampeliškový věneček do trávy a vydala se k tmavým keřům. Našla jsem si mezi nimi cestičku a vešla do jejich šera.

Stáhla jsem si kalhotky a podřepla si. Nedočkavě ze mě vyrazil proud moči, který si razil cestu suchým listím a hlínou. Když už jsem byla skoro vyčůraná, náhle se mě zdálo, jakoby mě obklopil podivný stín. Vzhlédla jsem a uviděla muže. Velkého dospělého muže v šedém a dlouhém plášti. Stál nade mnou a šklebil se. Šklebil se jako satan. Jeho obličej byl strhaný a náhle plný boláků. Ztuhla jsem a zahleděla se do jeho podivného tváře. Nebyla to tvář člověka. Bylo to zlo. Zlo celého světa. Moč ze mě vytékala pomalým proudem. Hleděla jsem do tváře tomu muži a uvědomovala si, že nejsem nic než vesmírný prach. Ten muž byl pro mě Bůh i ďábel zároveň. Cítila jsem, že veškerý můj život je v jeho rukou. On je mým pánem a nikdo jiný. Může mě zabít, znásilnit, nebo udělat stovky zlých (i dobrých?) věcí. Ten muž byl symbolem síly a moci.

Náhle jsem si uvědomila, že i když ten muž vypadá jako ten který mě může zničit, bez myšlenky zničit, jsem to přeci JÁ, kdo tu před ním čůrá na syrovou zem. Jsem to já, kdo čůrá a myslí. Jsem to já, kdo dýchá a je!

Zareagovala jsem bleskově. Natáhla jsem si kalhotky, přestože ze mě stále vytékal horký pramínek moči. To nebylo důležité. Mokré kalhotky byly mnohem méně důležité než já. Jáááá. Vstala jsem a prudce se rozběhla pryč z keřů, tmy a strachu. Teplá moč mi stékala po stehně a bylo to stokrát lepší, než pohled do šílených očí toho muže. Vyběhla jsem na rozkvetlou louku a náhle mě zaplavil pocit neskutečného bezpečí, lásky a klidu. Byla jsem tu, živá a zdravá. Já, živá a zdravá a náhle si uvědomila, proč žít. Ne pro sebe, ale pro druhé, pro druhé, kteří čekají, až jim někdo pomůže. Pomůže být šťastným.

Začal jsem stoupat. Do čtvrtého patra. Prošel jsem bílým stropem a ocitl se v prázdném pokoji. Pokoj byl stejně velký, jako dětský pokoj pode mnou. Nebyl to ale dětský pokoj. Nebyly v něm žádné hračky, žádné plakáty po stěnách. Pokoj přede mnou byl sterilní, jako pokoj v nemocnici. Zaplavily mě velké bíle zdi, hnědé skříně a žlutohnědé koberce. Nebylo možné poznat, jestli pokoj obývá muž, nebo žena. Jednu chvíli mě napadlo, že pokoj obývá mimozemšťan. Musel jsem se zasmát. Tiše a neviditelně zasmát. Smál jsem se ale násilně. Vždyť mě vůbec nebylo do smíchu. Tak proč se krucinál řehtám jako kůň. Nevěděl jsem. Nevěděl jsem vůbec nic. Nevěděl jsem kdo jsem, co jsem, ani proč jsem. Byl tu jen pokoj, který nepatřil člověku a já. Člověk? Ano člověk. To jediné jsem věděl jistě, to jediné. Bylo to tu depresivní. Velice depresivní. Jaksi horší než ta nešťastná dívka ze dvojky, nebo temný muž ze snu dívky ze trojky. Jaksi to bylo horší, než vše předchozí. Klepal jsem se jako ratlík. Nechtěl jsem zde strávit už ani minutu. Zde bydlel člověk prázdný jako vesmír. Jako současný vesmír plný ničeho. Plný ničeho důležitého. Všechno důležité je v nás, uvědomil jsem si náhle. V nás a nikde jinde, a je jen na nás, jestli se s tím podělíme z ostatními, nebo ne. Jestli ne, veškeré naše schopnosti a umění přišli vniveč, neboť co je obraz bez člověka, který by si ho mohl prohlédnout? A právě takový byl zšeřelý pokoj okolo mě. Byl to obraz kohosi, kdo nikdy nepoznal jaké to je žít pro ostatní a ne jen pro sebe, byl to obraz, který nebyl pro lidi. Začal jsem stoupat. Stoupat do pátého patra.

V pětce bylo veselo. Sotva se má hlava objevila v podlaze obývacího pokoje, zaplavilo mě ostré světlo a hudba. Pak jsem začal vnímat lidi okolo sebe. Dva muže a dvě ženy. Všichni tak kolem třicítky. Hudba nebyla příliš hlasitá. Byla už celkem pokročilá hodina a sousedi by asi nebyli rádi, kdyby je někdo rušil od zaslouženého spánku. Když jsem si pak po další chvilce uvědomil, co ti lidé okolo mají na sobě, utvrdil jsem se v přesvědčení, že to celé musí být sen. Kdo by tančil večer v Brně v paneláku s červenými lesklými čepičkami na hlavách, ověšenými různobarevnými pozlátkami. Abych to upřesnil oblečených jen v červených lesklých čepičkách s různobarevnými pozlátkami.

Stoupnul jsem tak, že jsem se celý vynořil z podlahy. Chtěl jsem se podívat těm lidem lépe do obličejů. I když na druhou stranu jsem se zde cítil nesvůj, cítil jsem, že zde se děje něco úchylného. Přemáhal mě ale i další pocit, pocit zvrácené zvědavosti. Pocit, že můžu nahlédnout do soukromí lidí, kteří by se jinak mezi ostatními lidmi chovali zcela normálně. Respektive spíš jsem měl pocit, že teď se chovají normálně, nenuceně, podle sebe přirozeně a pro ostatní lidi hrají divadlo, divadlo běžného života. My všichni vlastně hrajeme divadlo pro lidi okolo nás. Každý z nás se více či méně odchyluje od průměru. Ti co se odchylují více, musí buď hrát divadlo, nebo jsou ostatními izolováni. Buď fyzicky, nebo alespoň psychicky. Ze zamyšlení mě vytrhla změna chování lidí v místnosti.

Jejich pohyby byly křečovitější a pomalejší. Také penisy mužů už nevypadaly jako měkké hadičky. Teď už bojovně trčely proti břichům žen o které se při tanci otíraly. Muži v dokonalé harmonii přestali mačkat ženiny zadky a přesunuli ruce přes boky a ňadra na ramena. Pak přestali tancovat. V místnosti bylo cítit napětí. Pomalu jsem stoupnul až ke stropu, abych měl větší přehled. Muži zatlačili na ženiny ramena a obě ženy pod sílou jejich paží poslušně poklesly. Penisy obou mužů se jim ocitly před obličeji. Vzaly je do rukou a pak i do úst a začaly je cucat a sát. Muži po několika minutách strnuli a ejakulovali s úlevou a orgastickými křečemi ženám do úst. Cukající penisy se několikrát ženám vysmekly a postříkali jejich bledé obličeje lesklým semenem.

Byl jsem vzrušený ale jaksi jinak, než bych byl ve skutečnosti. Jen jaksi snově, vzdáleně. Celá scénka působila velice bizardně. Je to skutečnost, nebo sen? A co je skutečnost a co je vlastně sen?

Pak poklekli i muži. Ženy se k nim otočily zády a vyšpulily na ně své masité zadečky. Muži si rukou trochu povzbudili své uvadající údy, druhou rukou nahmatali ženiny horké a mokré pochvy a zavedli své penisy dovnitř. Pak začali ženám hníst ňadra a mohutně přirážet. Tentokrát mužům trvalo poněkud déle, než se ukojili. Zároveň s nimi dosáhly orgasmu i ženy. Čtyři těla se křečovitě svíjela na zemi. Místnost čpěla potem a sexem. Muži vytáhli své penisy z čvachtajících poševních otvorů a spolu se ženami si sundali čepičky.

Opět jsem se ocitl v obývacím pokoji. Bylo tam šero a prázdno. Nikde nikdo. Obýváku dominovala velká televize, okolo níž byly naaranžovány pěkné chlupaté křesla. Ze vzhledu obýváku bylo patrné, že televize je zde jakousi modlou, ke které každý přítomný musí vzhlédnout. Kdyby titíž lidé zařizovali obývák před sto lety, určitě by měli místo televize obrovský a zajímavý obraz, okolo něhož by byly rozestaveny křesla.

V obýváku nikdo nebyl a tak jsem se začal přesouvat k jedné ze zdí. Prošel jsem lehce betonovým panelem a ocitl se v druhém bytě v šestém patře. Opět v obýváku. Zde bylo světlo. Zvláštní mihotavé světlo barevné televize. Televize byla menší než v předchozím pokoji a nepůsobila jako centrální objekt v místnosti. Asi tři metry před televizí byla postel ve které ležela asi šedesátiletá žena. Na stolku před sebou měla láhev vodky a sklenici ve které se třpytila bezbarvá tekutina. Žena, zřejmě už trochu přiopilá, sledovala pozorně televizi. Občas si něco zamumlala a nebo vykřikla jakousi nadávku. Zřejmě se jí nelíbilo, jak se chová jakási postava v nějakém stupidním filmu.

Přiblížil jsem se k ženě a po krátkém zaváhání jsem s ní splynul. Jmenovala se Hana Klimešová, byla patnáct let rozvedená, měla jednu dceru a jednu vnučku. Dcera s vnučkou bydlela v druhém patře. Byla to ta holka ze sprchy. Ti staří lidé, kteří se dívali ve dvojce na televizi byli rodiče manžela její dcery. Přede dvěma dny odešla do důchodu. Do důchodu, do kterého se vždycky tak těšila, ale teď, když v něm byla, jí to připadalo spíše jako odchod ze života. Měla práci, kamarádky, kamarády a teď jí zbyla jen televize a nejbližší rodina. S dcerou na tom navíc zrovna nebyla moc zadobře. Život je kurva, pomyslela si a kopla do sebe čtvrtého panáka a pomalu si dolila dalšího.

Já jsem byl nejprve smutný z jejího zklamání životem, ale pak jak jsem pořádně strávil její povahu, přestal jsem tu ženu litovat. Nebyla to zrovna moc příjemná paní. Byla hrozně náladová, sebejistá a pyšná. Myslela si, že všichni jí musí ležet u nohou a že její pravda je pravda absolutní a ten kdo její pravdu neakceptoval, toho ze svého okolí vyštvala. Přesto měla přátele. Nebyli to ale moc dobří přátelé. Spíš by se dalo říct, že to byli falešní přátelé. Tvářili se, že jsou její přátelé, aby s ní vydrželi, aby měli v práci klid. To si teď ta žena, a tím pádem i já, uvědomovala.

Když odešla do důchodu její přátelé se stali chladnými a přestali být jejími přáteli. Teď tu ležela u televize a opíjela se lacinou vodkou. Pak jsem si uvědomil, že jsem se zachoval jako její pseudo přátelé, odvrátil jsem se od ní, aniž bych se ji snažil pochopit a pomoci jí. Zastyděl jsem se. Já přece takový nejsem. Když jsem pomohl její vnučce ve dvojce, pokusím se pomoci i jí.

Ovládnul jsem její motorické funkce a vstal jsem z postele. Nebylo to zrovna nejjednodušší. Už byla opravdu dost opilá. Bylo to, jakoby její nohy mizely v hustém oparu a bylo obtížné je tam v té bílé tmě najít a ovládnout. Nakonec jsem to zvládnul. Pak jsem ji přinutil vzít ji láhev vodky a zamířil jsem k záchodu. Rožnul jsem světlo a otevřel dveře. Zavalil mě puch moči. Vodku jsem vylil do záchodu. Klokotala a šplouchala v láhvi. Mísila se s močí v záchodu a zabíjela roztodivné mikroorganismy, které bezpochyby v záchodě žily. Spláchnul jsem záchod a vrátil se do obýváku.

Tam jsem ženu položil do postele, nahmatal sklenku vodky, která byla asi z poloviny plná a vylil jí její obsah na obličej. Pak jsem nechal její já částečně proniknout na povrch. Byla v šoku. Její opilost rychle mizela. Ještě nikdy se jí nestalo, že by byla takhle mimo. Nikdy se neprobrala z očima pálícíma od vodky a hlavou plnou někoho dalšího. Zuřivě se mě snažila vypudit, aniž tušila, že nejsem nějaké její druhé bláznivé já. Cítil jsem, jak se v její hlavě dělají “protialkoholické” bloky. Tato žena už se opíjet nebude a já věřil že tím pádem se zlepší i její komunikace s dalšími lidmi které zná, s rodinou, přáteli…

Začal jsem zvolna stoupat, opustil jsem onu zmatenou a vyděšenou ženu, pronikl jsem stropem a ocitl se v dalším obýváku v sedmém patře. Obývák byl tmavý a prázdný. Prázdný bez lidí. Prošel jsem stěnou tvořenou světlým ořechovým nábytkem. Ocitnul jsem se v menší hezky zařízené ložnici. I ta byla tmavá, avšak nebyla prázdná. Na dvou postelích, přiražených těsně k sobě leželi dvě dívky. Jedna světlovlasá, druhá tmavovlasá. Leželi na bocích tvářemi k sobě. Spali. Obě měli asi dvacet let. Zvědavě jsem přistoupil ke krátkovlasé hnědovlásce a zvolna se ponořil do jejího těla.

Bylo jí devatenáct a jmenovala se Markéta. Studovala prvním rokem medicínu tady v Brně. Moc ji to ale nebavilo. Měla hrozně moc učení a naprosto netušila jak to zvládne. Když usínala, byla přesvědčená, že školy nechá a najde si práci. Dobře ovšem věděla že když má jenom gympl, tak si nějakou práci bude hledat velmi těžko. Byla z toho smutná. Třeba jí pomůže Petr, ten jí zatím pomohl vždy, když byla v úzkých. Ještě že ho má. Péťa určitě něco vymyslí a pomůže jí. Jen chudák Hanka, její spolužačka a zároveň spolubydlící ležící vedle ní, ta se bude muset protlouct studiem sama.

I ve snu myslela převážně na školu. Trochu mě udivilo, že blbá škola může pro někoho tolik znamenat a může se kvůli ní tolik trápit. Vždyť přece život není jen škola. Vždyť život je jedna radost za druhou a když se nám přeci jen někdy zdá, že to co se okolo nás právě děje není zrovna nejveselejší, musíme si uvědomit, že by to mohlo být klidně podstatně horší a hned se nám taková prkotina jako jsou například problémy ve škole, zdá být jako ta největší hloupost na světě. Markéta, jíž jsem se snažil tyto mé myšlenky nenápadně ve snu podsunout, si je lehce přebrala a její sny se pomalu změnily z depresí nad neúspěchy ve škole až k příjemnému laškování se svým přítelem Petrem.

Cítil jsem, že tady jsem už udělal co jsem mohl a vrhnul jsem se na její kamarádku Hanku. Hanka, která byla stejně stará jako Markéta a která taktéž studovala medicínu se školou problémy neměla. Učení sice bylo dost ale to ji v žádném případě neodradilo od jasného záměru školu dokončit. Ne sice za každou cenu ale skoro za každou cenu. A to bylo právě její problém. Ne vlastní škola ale její zapálení pro to něčím se stát.

Dnes na obědě ji pozval jeden kluk z vyššího ročníku do kina. Jmenoval se Radek. Znala ho jen trochu. Vysoký, černovlasý a sympatický. Hanka jej odmítla. Měla strach začít nějaký vztah. Neměla ještě nikdy žádného kluka, což bylo v jejím věku a s její krásou dost podivné, ale to nebyl ten důvod proč Radka odmítla. Ten pravý důvod byl ten, že se nechtěla zabývat ničím jiným než školou a to ji teď ve snu trýznilo. Měla silný pocit, že jí něco uniká. Cítila, že je v pohodě a všechno celkem klape, ale že prostě není na cestě. Byla mimo. Kodrcala se v kočáře jménem ŽIVOT přes výmoly a kaluže přímo ke svému cíli. Tušila ale, že kousek od ní, hned vedle, je krásná rovná a pevná cesta, která sice nevede přímo k cíli ale když se vydá po ní, místo přes díry a výmoly, dorazí ke svému cíli mnohem rychleji a mnohem pohodlněji než po cestě, kterou putovala teď.

Odtrhnul jsem se od Hanky a nechal ji ať si v hlavě srovná to, co jsem jí právě sdělil. Věřil jsem, že si z toho určitě něco vybere. Pak jsem se rozhodl opět povystoupit. Zlehka a bez námahy jsem prošel tlustým betonovým stropem a stále ještě si uvědomoval své tělo ležící tam kdesi dole. Ještě stále jsem nespal. Má mysl, která cestovala mezi jednotlivými patry byla fantasticky oddělená od mého těla. Cítil jsem ale, že jestli budu na své tělo ležící v posteli v prvním patře myslet ještě o něco intenzivněji, má mysl (duše?) se rychlostí blesku vrátí zpět do mého těla a už se mi více nemusí podařit oddělit se od něj a volně se procházet domem. Přestal jsem tedy na své tělo dole myslet a soustředil se na místnost, do které jsem se právě vynořoval.

Stejně tak jako v patře pode mnou zde byla ložnice. Tichá a tmavá ložnice. Odvedle sem ale doléhaly tóny nějaké příjemné hudby. Celý jsem se vynořil z podlahy a zamířil k hudbě. Prošel jsem stěnou a postelí a ocitl se v menším hezky zařízeném obýváku. Jedné straně obýváku dominovala hezká nábytková stěna barvy světlého ořechu. Do ní byla zasazena, jak jinak, než velká a moderně vypadající televize a pod ní neméně moderní hifi souprava. Právě ona byla zdrojem oné tajemné hudby. Z reproduktorů, taktéž zabudovaných v obývákové stěně se ozývalo něco velmi podobného vyvolávání z indických mešit. Táhlé, melodické a rytmické zvuky.

V jednom z křesel naproti seděl mladší muž. Oči měl zavřené, zjevně bedlivě poslouchal. Přiblížil jsem se až k němu. Mohlo mu být něco málo přes třicet. Měl krátké černé vlasy, jeho tváři dominoval velký skobovitý nos. Z toho muže vyzařoval až nadpozemský klid. Vypadal a působil jako socha. Na chvíli jsem opravdu zapochyboval, zda mám před sebou živého člověka, nebo jen velmi kvalitní napodobeninu. Teprve až jeho slabý a pomalý dech mě ujistil o tom, že je to přece jen asi živý člověk.

Když jsem se dost nabažil onoho pána zvnějšku, vplul jsem zase před něj a pomalu se k němu přibližoval, až jsem s ním zvolna splynul. První co mě překvapilo bylo, že on tam nebyl. Vždy, když jsem do někoho vstoupil, ihned jsem o něm věděl vše, jak se jmenuje, co dělá, co je zač. Tady nic. Vypadalo to tu jako v opuštěném domě. Pěkné, zařízené místnosti, ale nikde nikdo.

Bylo to tak zvláštní, že jsem uvnitř toho člověka stál z otevřenou pusou. Když jsem se po chvíli více méně vzpamatoval, zavřel jsem ústa a pokoušel se otevřít pár skříní a vysunout pár šuplíků. Objevil jsem několik obrázků přírody, pohyblivých obrázků. Byly z dnešní projížďky okolo Brněnské přehrady. Viděl jsem ubíhající cestu, stromy, slyšel jsem vrznout občas nějakého ptáčka. Už byl sice pokročilý podzim, ale nějaký ten ptáček se zaslechnout dal.

Automaticky jsem pohlédl vzhůru. Při slovech, že někdo medituje jsem si vždy představoval, že se vznáší někde nad svým tělem. Bílý strop jeho duševního domu pod mým pohledem rychle zblednul a zprůhledněl. Ve výšce, asi dvaceti metrů nade mnou visel onen člověk, do kterého jsem vstoupil, stejný vzhled, stejná pozice. Seděl ve vzduchu a nehýbal se. Kolem pasu měl omotané něco, co připomínalo tlustý provaz. Provaz vedl od jeho těla dolů k domu procházel teď už průhlednou střechou a stropem a mizel kdesi dole. V základech, pomyslel jsem si.

Chystal jsem se odejít. Tady se už víc nedovím. Ten muž je mimo můj dosah a bylo by hloupé čekat až sestoupí na mou úroveň. Naposled jsem pohlédl vzhůru, rozloučil se, alespoň pohledem, s neznámým mužem a vystoupil z něj. Omamné indické tóny zaplnily mou hlavu. Pohodová hudba. Chvíli jsem ji poslouchal a pak jsem zase začal zvolna stoupat. Čekalo mě poslední deváté patro a já se nemohl dočkat, s kým se v bytě nade mnou setkám.

V obýváku, ve kterém jsem se vynořil seděl poměrně mladý pár, bezpochyby manželé. Seděli na širokém gauči. Vlastně seděl jenom muž. Žena, asi třicetiletá byla stulená v klubíčku na manželově klíně. Nespala, stejně jako její muž sledovala jakousi bezduchou komedii v televizi. Zvuky z televize byli utlumené a zněly, jako by vycházely z velkého plechového reproduktoru.

Muž se jmenoval Patrik a bylo mu čtyřicet let. Pracoval jako bankovní úředník v Expandia bance. Jeho velkým snem bylo, létání. Bohužel na to neměl peníze, čas ani odvahu. Bál se totiž výšek. Byl patnáct let ženatý. Svou ženu si bral, když jí bylo osmnáct a deset dnů. S dětmi se jim zpočátku moc nedařilo, i když byli oba v pořádku, jak jim, asi po dvouletém snažení, řekl doktor. Teprve až za další tři roky se povedlo to, v co už nedoufali. Narodila se jim krásná a zdravá holčička. Měli z toho takovou radost, že za necelé dva roky se jim narodil stejně krásný a stejně zdravý kluk. Anička a Petr, jak se ti dva caparti jmenovali rychle rostli, byli více méně zdraví a rychle se učili. Patrik z nich měl obrovskou radost. Dařilo se mu doma i v práci, co víc by ještě chtěl? Byl spokojený s hlavou své krásné ženy v klíně.

Sám rozradostněn mužovým štěstím, jsem z něj vystoupil. Muž si ničeho nevšiml a dál se díval skrze mě na televizi. Měl jsem jeho obličej asi deset centimetrů před sebou. Byl to spokojený a sebevědomý obličej. Zvolna jsem klesnul, až jsem se dostal do úrovně ženiny hlavy a nakonec jsem se vnořil dovnitř. Znovu jsem se neubránil pomyšlení, jak musí vypadat srandovně mé nohy, které bezpochyby trčí ze stropu v patře pode mnou.

Jmenovala se Alexandra a ještě teď ve svých třiatřiceti si s trpkostí vzpomíná jak na ni některé děti ve škole pokřikovaly: Saša, Saša, Sašena, vypadá jak kačena. Postupně se však z dívenky, která vypadala dle ostatních jako kačena, stala krásná dívka a posměšný pokřik utichl. Začali se o ni zajímat kluci a ona se zase začala zajímat o ně. Po základní škole vystudovala střední zdravotnickou školu, ve druhém ročníku potkala o sedm let staršího Patrika, který měl postavení, peníze ale neměl ji. Ona mu toto jeho poslední přání s radostí splnila a deset dní po jejích osmnáctých narozeninách a asi měsíc po úspěšném zakončení školy se vdala. Rodiče chtěli, aby ještě studovala, ale Saša už o škole nechtěla ani slyšet. Milovala Petra a chtěla mu dát děti. To se jí ovšem celých pět let nedařilo. Když se nad tím tak zamyslela, klidně za tu dobu mohla vystudovat třeba farmacii, nebo nějakou jinou vysokou školu. Doposud ji to pořád trochu mrzelo.

Nejprve pracovala jako sestřička v nemocnici, pak se narodila Anička a hned nato Petr. Sedm let byla doma s dětmi, teprve až Petrovi bylo pět a Aničce sedm a měla nastoupit do druhé třídy, si začala hledat práci. Jako sestřička už pracovat nechtěla. Bylo to moc práce za málo peněz. Za několik měsíců si našla místo jako pomocnice v lékárně. Peněz bylo zhruba stejně, ale měla podstatně víc času na děti a v neposlední řadě i na sebe. Nebyla tak šťastná jako její manžel, ale spokojená určitě byla. Trápilo ji několik maličkostí ale vcelku vedla spokojený život.

Zvolna jsem zase stoupnul a pak se přesunul po obýváku směrem doprava, kde jsem tušil dětský pokoj. Nespletl jsem se. Jakmile jsem prošel zdí, uslyšel jsem tiché oddechování spících dětí a ucítil jsem typický pach plyšových a gumových hraček. V rohu pokoje svítilo slabé oranžové světélko, kontrolka monitoru počítače. Dvě postele stáli hned po mé levici. Od sebe je odděloval noční stolek, na kterém byla noční lampička z velké mořské mušle, nějaké papíry a menší hasičské auto. V první posteli spal malý klučina z čupřinou světlých vlasů, v další posteli holčička s delšími, taktéž blonďatými vlasy.

Petr, tak se jmenoval, měl osm let a hrozně rád chodil do školy. Nebavilo ho ani tak učení, jako parta, kterou kolem sebe vytvářel a jelikož byl na svůj věk poměrně velký a taky inteligentní, ostatní ho podvědomě zvolili za svého vedoucího. Měl kolem sebe plno dětí, které ho poslouchali, pomáhali mu s jeho nápady a uskutečňovali jeho přání. Líbilo se mu to, moc se mu to líbilo. Teď se mu zdál nějaký nejasný sen o tom, že vedou boj s jinou partou kluků, která se jim postavila.

Petr stál na nějakém kopečku a dával rozkazy. Vše bylo nejasné a divně zamlžené, jako svět pozorovaný přes namrzlé okno. Nepoznával tváře, ale tušil, o koho se jedná. Pak začal ve svém snu prohrávat. Byl z toho nešťastný. Kolem něho začal vířit shluk nepřátel, kteří ho strhli na zem a začali po něm dupat. Petr sebou začal zmítat. Jak ve snu, tak v posteli a sen postupně vybledl a ztratil se jako večerní mráček. Pak byla chvíli tma a pak se začaly Petrovou hlavou prohánět podlouhlá zářící světélka. Míhala se šílenou rychlostí a vytvářela podivné čárovité vzory. Červená, oranžová, zelená a zase červená.

Po nějaké chvíli světla začala zpomalovat a celá vize se zvolna proměnila v sen o tom, jak jede Petr s rodiči v autě nočním Brnem. Do noci červeně zářila koncová světla automobilů, zelená a oranžová světla semaforů, nočních lamp a bílá světla projíždějících aut a tramvají. Než se sen stačil vyvinout, opustil jsem Petra a vznesl se nad jeho postel.

Cítil jsem, že se realita začíná měnit. Mé tělo daleko pode mnou už upadalo do posledního stadia před spánkem. Svět okolo zbledl a náhle vypadal jako stvořený z mlhy. Navíc se celý chvěl a vlnil, jako pavučina ve větru. Bylo to ohromě napínavé. Chtěl jsem se už konečně odpoutat od svého těla, usnout a konečně se v klidu, aniž by mě rušil skutečný svět, procházet po světě snů, který se nepochybně skrýval za tou sítí z pavučin v níž se proměnil reálný svět.

Teď mě ale čekal poslední úkol. Holčička v druhé posteli. Ze všech sil jsem se přinutil připlout nad ní a splynout s ní. Jakmile jsem se jí dostal do hlavy okamžitě mě zaplavila zář tropického slunce. Byl jsem na lodi. Okolo nás byl azurově modrý, jemně zvlněný oceán. Země nikde. Nad hlavami nám kroužilo hejno racků kteří hlasitě křičeli. Anička, stála asi dva metry po mé levé ruce a dívala se do dálky. Bylo jí deset a byla to už velká holka, která si nehraje s panenkami, která nejraděj jezdí s lodí na moři. Otočil jsem se a pohlédl na loď. Nebyla to normální loď, či parník, který vozí turisty, byla to stará loď. Taková s jakou plul Kolumbus, či jiní dávní mořeplavci. Loď byla asi padesát metrů dlouhá a patnáct široká. Měla tři obrovské stěžně s několika řadami obrovských plachet, na každé plachtě, i té sebemenší byl vyšit zelený dvouocasý lev, jako na státním znaku. Na lodi, kromě mne a Aničky nikdo nebyl.

"Podívej se támhle, co vidíš?" Ozvalo se náhle vedle mne. Trhnul jsem sebou a podíval se kdo to mluví. Byla to Anna. Bylo to fantastické, zatím se mi ani jednou nestalo, že by na mě někdo promluvil. Vždy jsem byl skrytým pozorovatelem lidských duší a teď náhle na mě někdo mluví!

"No tak co tam vidíš?" Zopakovala svou otázku Anna a na zdůraznění mě zatahala za ruku. Bylo to úžasné cítit teplou lidskou ruku ve světě, kde bylo vše prostupné jako pára. Muselo se něco stát. Asi jsem už usnul a opustil reálný svět, který byl pro mou duši vlastně nereálný a vstoupil do světa snů, který byl zase nereálný pro mé tělo, kdežto reálný pro mou duši.

Nadechl jsem se osvěžujícího mořského vzduchu plného vlhkosti a soli a podíval se kam Anna ukazuje abych se podíval. Zprvu jsem nic neviděl, jen nekonečnou mořskou hladinu, která na obzoru splývala s nebem. Teprve až po chvíli jsem spatřil náznak malého mlhavého obláčku.

"Ano, cosi, vidím. Nějaký mráček," odpověděl jsem té malé.

"To není mráček, to je země," řekla a dál se upřeně dívala do dáli. Čerstvý vítr si pohrával s jejími delšími blond vlasy a nutil ji hmouřit oči.

"Tam je náš cíl, tam na nás všichni čekají," pokračovala Anna, "tam je Pravý ráj." Podíval jsem se znovu na obzor a tentokrát mi už ten obláček nepřipadal jako obláček, už mi také připadal jako země. Vzdálená, kopcovitá země.

"Co je to Pravý ráj," zeptal jsem se Anny, ta se však místo odpovědi začala jen smát. Její smích byl jasný a ihned vyplnil prostor kolem nás. Lehce přehlušil křik ptáků i pleskání plachet. Byl to nádherný chytlavý smích a brzy jsem se začal smát i já. Slunce divoce hřálo a vzduch byl nabitý životem.

"Pravý ráj," začala Anna, "je místo, kde se každému vyplní jeho nejtajnější touhy a přání. Všichni se tam mají tak jak chtějí. Není to klasický ráj podle Bible, je to lepší ráj, s mnohem více možnostmi. Je to prostě Pravý ráj. Dostanou se tam jak hodní lidé, tak i lidé zlí. Kritérium výběru lidí pro Pravý ráj je jiné než u klasického ráje. Mnohem komplikovanější a mnohem nepochopitelnější, než by sis kdy mohl představit. Je to něco na způsob hodnocení stability nelineárních dynamických systémů. Každý z nás je něco jako takový nelineární dynamický systém a jen jeho stabilita je zárukou toho jestli se dostane či nedostane do Pravého ráje. Z lidského pohledu to má ovšem jeden háček. Chování nelineárních systémů se nedá předvídat a nedá se ani určit jestli jsou nebo nejsou stabilní, tudíž nejde určit, kdo do Pravého ráje patří a kdo ne."

"A jak se teda pozná, kdo do Pravého ráje patří a kdo ne?" Zeptal jsem se Anny a připadal si jako bych vystoupil ze své duše, která vystoupila s těla spícího někde dole v posteli a pozoroval sebe (svou duši) v tomto vodním světě. Byl jsem zvláštně roztrojený. Vše začalo být příliš složité.

"Jednoduše, do Pravého ráje jdou vlastně všichni, ale Ti kteří jsou nestabilní se nakonec prozradí, tím, že za nekonečně dlouhou dobu, někteří však mnohem dřív, poruší pravidlo Pravého ráje a tím je žít! Kdo zabije život, vypadává z Pravého ráje, vše se vrací časem zpět a Pravý ráj začíná znovu ale už bez tohoto člověka. Vše je ale nesmírně zkomplikováno tím, že osudy všech lidí jsou vzájemně provázané a když zklame jeden a je z Pravého ráje vyloučen, tak v druhé verzi zklamou jiní lidé prostě proto, že tam není člověk, který jim pomáhal udržet se stabilními a žít. Vše je natolik složité, že se musí udělat v podstatě nekonečně mnoho kombinací lidí v nekonečném čase, pro nás pro lidi je tato představa mimo naše schopnosti."

Fascinovaně jsem to dítě pozoroval a snažil se pochopit to, co mě tu teď v těch několika větách řekla. Kolem mě ale bylo všude tak krásně a živo, že jsem neměl sílu o tom všem přemýšlet. Prostě jsem to hodil za hlavu. Znovu jsem se nadechl toho nádherného vzduchu, zavřel oči a nastavil tvář větru a slunci.

"Podívej už jsme skoro tam," řekla jasným hlasem Anna. Otevřel jsem oči a opravdu, země, která byla před chvíli jen jako skvrnka v dáli teď byla snad jen dvěstě metrů před námi. Na břehu byl hlouček asi deseti lidí a já mezi nimi začal s úžasem poznávat lidi z domu, kde jsem teď hluboce spal. Byla tam Martina, dívka z druhého patra, která se chtěla zabít, Mates s Klárkou ze třetího, drželi se za ruce a smáli se, tajemný muž ze čtvrtého, stál na kraji začínajícího pralesa a zle se šklebil, dva nazí muži a dvě nahé ženy z pětky, ženy stáli před muži, kteří jednou rukou ženám laskali ňadra a druhou pohlaví, paní Hana ze šestky, nyní střízlivá a klidná, Markéta s Hankou ze sedmičky, meditující muž s osmičky a konečně i celá rodinka z devítky. Rodiče a děti, Petr a Anna.

Anna, co ta tam dělá, vždyť stojí přece vedle mne? Ohlédl jsem se a srdce mě poskočilo. Anna byla fuč, místo ní stála na palubě vysoká krátkovlasá a hnědovlasá dívka v lehkých dvoudílných plavkách a nádherně se na mě usmívala.

"Ahoj," řekla mile a já konečně zavřel ústa a že je bylo nač otvírat. "Jmenuji se Lucie, jsem tvá budoucí dívka, pojď provedu Tě Pravým rájem."

"Má budoucí dívka?" Opakoval jsem nechápavě.

"Ano, proč se tak divíš?"

"Má budoucí dívka bude tak krásná?" Zeptal jsem se sám sebe polohlasem. Lucka se jen dál usmívala. Při pohledu na ni mě mrazilo v břiše a chvěla se mi kolena.

"Tak pojď," řekla a podala mi ruku. Já její nabídnutou ruku přijal a začali jsme sestupovat po náhle vytvořené plošině zvolna do moře. Plošina končila asi deset metrů před břehem v moři. Napadlo mě, že si namočím pyžamo, ale když jsem na sebe pohlédl, uviděl jsem že mám na sobě jem malé černé plavky. Tím pádem ze mě spadly veškeré starosti. Stiskl jsem pevně Lucčinu opálenou ruku, aby se mi náhodou někam nevypařila a zvolna jsme sestupovali k břehu. Slunce pálio a moře pod námi tiše šplouchalo.

"Až se vzbudím, nebudu si nic pamatovat co?" Zeptal jsem se Lucky. Ta se zastavila a pohlédla svýma velkýma zelenýma očima do mých. Začal jsem se v nich topit.

"Trochu, ale teď jsem tady a mám tebe," řekl jsem a štěstím jsem se rozesmál, pak jsem si ji přitáhl k sobě a dlouze ji políbil. Naše těla se k sobě vášnivě přitiskla. Pak jsme se konečně od sebe odtrhli.

"Tak pojď ty blázínku," řekla Lucka, vzala mě zase za ruku a za chvíli jsme už šli teplým mořem ke břehu, kde na nás čekal Pravý ráj.

© Jiří Křivohlávek 28.5.2000