O Ťutínovi a princezně Jasněnce

O Ťutínovi a princezně Jasněnce

Jednou, když ještě na světě byli samí hodní lidé a Slunce vycházelo vždy ve stejnou dobu, žil byl jeden člověk jménem Ťutín. Byl to nenápadný človíček, který žil v opuštěné chaloupce ve velkém a hlubokém lese. A jelikož se cítil opuštěný a sám, rozhodl se, že si pořídí ženu. Ale ono se řekne: "Pořídím si ženu!", ale taková žena to je velice drahý špás, a tak si Ťutín místo ženy pořídil slepici. On si totiž řekl: "Co s takovou ženou?" a hned si taky odpověděl: "Nic!", ale zato slepice aspoň snese nějaké to vajíčko a i vykládat se s ní dá. Má to sice jednu vadu, že neodpovídá (alespoň ne po lidsku), ale to Ťutínovi příliš nevadilo, a tak se jednoho slunečného jitra vydal do dalekého města na trh koupit slepici.

Když Ťutín šel sedmý den a byl už téměř před branami města, potkal malého shrbeného dědečka, který nesl na zádech velikou otep smolného borového dřeva.

"Dobrý den dědečku. Kampak nesete tu velkou otep dřeva?" zeptal se Ťutín.

"Ále synáčku, ani se neptej. Až do města. To se ještě natahám," odpověděl dědeček.

"Tak já vám s tím roštím pomůžu."

"To bys byl moc hodný synáčku. Děkuju. Pán Bůh ti to oplatí." poděkoval dědeček a předal těžkou otep Ťutínovi.

A tak šli, občas prohodili nějaké to slovo, aby řeč nestála a jak už to bývá, ani se nenadáli a byli ve městě. Tam si dědeček otep vzal, poděkoval a zmizel milému Ťutínovi v labyrintu ulic.

Ťutín byl z velkého města celý zmatený a dobrou hodinu mu trvalo, než našel to, co hledal. Tržiště.

Tržiště bylo velké až člověku přecházel zrak. Tam Ťutína zaujalo cizokrajné ovoce, tu zase překrásné látky, nebo obrazy od neznámého mistra. Ťutín byl tak zabraný do prohlížení okolí, že ani nezjistil, že se den změnil z chladného rána na rudě červený večer a až jedno vytrhlo Ťutína z jeho nadšení. Bylo to slepičí zakdákání.

Rozhlédl se kolem sebe a když opodál uviděl stánek s drůbeží, vydal se k němu. U stánku bylo několik druhů slepic, taky plno hus, morek a kačen, nějací bažanti, koroptve a v rohu běhali i nějací králíci. Jelikož Ťutína nezajímalo nic jiného než slepice, dal se do vybírání té nejhezčí.

"Můžu vám v něčem pomoci?" ozval se příjemný hlas a Ťutínovi se náhle zatmělo před očima. Byl v lese a viděl dědu, kterého potkal. Právě ten hlas, který ho oslovil, mu dědu připomněl. Ťutín se rychle vzpamatoval a pohlédl na toho, kdo ho oslovil. To,co spatřil mu doslova vyrazilo dech. Postava před ním patřila asi padesátiletému pánu, byla vzpřímená a velice mu připomínala dědu, ale děda to být nemohl, protože ten byl minimálně o dvacet let starší. A v tom mu došlo, co ho tak zarazilo. Hlas totiž patřil onomu starému dědovi, ale postava byla jiná, mladší.

"Po-po-třeboval bych nějakou pěknou slepičku," vykoktal překvapený Ťutín.

"Že jsi to ty, dám ti tady tuhle," řekl kupec, sáhl pod pult a vytáhnul malou bílou slepičku.

"A za kolik?" zeptal se Ťutín a ani si neuvědomil, jak ho kupec oslovil. Až na zpáteční cestě mu to začalo vrtat hlavou a mást ho.

"Jen za tolar."

"Dobře, vezmu si ji," odpověděl Ťutín a ani mu nevadilo, že je slepička malá. Pán na něho působil velice omamně a Ťutín pořádně ani nevěděl, co dělá a až ve výše zmiňovaném lese se Ťutín probral z omámení a uvědomil si, co vlastně udělal. Kupil malou slepici a přitom chtěl velkou. Vracet se pro novou slepici se mu nechtělo a tak se vydal k domovu.

Za dalších sedm dní se dostal náš milí Ťutín domů a vyndal slepici z batohu. Ne že by ji za celých těch sedm dní nevyndal z batohu, to samozřejmě ne, jak by ta slepička asi vypadala, že? Ale vyndával ji z batohu jen tehdy, když jí dával nažrat a napít, jinak neměl čas si s ní hrát.

Zato doma si ji prohlédl dokonale. Obracel si ji ze všech stran a prohlédal ji jako zlatý valoun a čím déle se na ni díval, tím více se mu zamlouvala. Slepička byla celá bílá, jen na krku měla hnědý proužek a navíc, nebyla vůbec hloupá. To poznal Ťutín hned, jak ji pustil na dvorek.

Nejprve se zvědavě rozhlédla, jakoby si prohlédala dvorek na kterém měla strávit hodně času, pak se vydala do kurníku, který Ťutín udělal před tím, než se vydal kupovat slepici. Když slepička ukončila prohlídku kurníku, vyšla ven, radostně koulela očima a vypadala spokojeně. Když ji takto Ťutín viděl, dal jí jméno Očička.

Očička byla moc milá slépka a za několik dní si na sebe zvykli tak, že bez sebe nevydrželi ani minutu. Kamkoli Ťutín šel, Očička šla vždycky za ním a vesele štěbetala. Ťutín si s ní vykládal, ona mu odpovídala štěbetáním a bylo jim dobře.

Za nějaký čas se vydal Ťutín daleko do lesa pro vzácný kořen Pudivník, který zaháněl veškeré nemoci, a který Ťutín včera vypotřeboval, když si léčil vleklou rýmu, která ho zlobila už druhý týden. Kořen Pudivník je kořen, který roste vždy sedmdesát sedm mil od každého obydlí směrem na jih. Ke kořenu Pudivníku patří malý stromek, který je zvláštní tím, že na spodu má listí a na hoře jehličí. Jehličí opadává v létě a listí v zimě a jen na podzim a z jara bylo na stromě zároveň jehličí a listí a v tu dobu měl kořen Pudivník největší sílu. Byl podzim.

Tak Ťutín šel a Očička šla samozřejmě s ním. Po dvou dnech našel Ťutín strom, vyryl si kořen a vydal se na zpět. Když ulehl poslední noc před tím, než měl dorazit zpět domů a přitulil se k Očičce, připadla mu tak nějak miloučká, že jí dal pusinku.

"Dobrou noc Očičko," popřál Ťutín Očičce.

"Dobrou noc Ťutíne," řekla Očička.

Když Ťutín uslyšel, že Očička promluvila zastavilo se mu na chvíli srdce. Za moment mu naopak bušilo mnohem rychleji než Očičce. Vyskočil na nohy a tiše se zeptal:

"Očičko ty mluvíš?"

"Ano mluvím a děkuju ti, žes mě z půlky vysvobodil."

"Já? A čím?" zeptal se ještě velice udivený Ťutín.

"Tím, že's mě políbil," řekla tenkým slepičím hlasem Očička.

"A-a-a"

"Ty chceš asi vědět, co jsem zač a tak, že?"

"Jo, to teda jo," potvrdil Ťutín.

"Víš," začala Očička, "asi dva měsíce cesty směrem na západ je velké království zvané Všemocné a tomuto království vládnul před sedmisty sedmdesáti sedmi lety král Vilém Udatný zvaný Tvrdá hlava, můj otec."

Ťutín, když to všechno uslyšel, si sednul naproti Očičce a zaposlouchal se do jejího dojemného vyprávění.

"Můj otec měl kouzelníka, který byl zlý a chtěl tatínka připravit o království. Jednou se s ním tatínek zle pohádal a kouzelníka vyhnal. Kouzelník Černomor zlomocný se rozlobil a vyslovil kletbu, která říkala, že jakmile mně, princezně Jasněnce, bude osmnáct let, promění se v slepici, která nebude stárnout a bude trpět svou podobou navěky věků. Vysvobodit mě může jen ten, kdo mě políbí a zachrání mi život. Polibek mi vrátí řeč a záchrana života podobu. Ten děda, který mně tobě prodal byl služebný, který se mnou chodí po světě a hledá někoho kdo by mohl mít rád slepici a ty si první, který's toho byl schopen. Mám tě ráda," ukončila své vyprávění slepice Očička, ve skutečnosti princezna Jasněnka.

Jelikož už se blížilo k půlnoci oba dva zalehli a snažili se usnout. Očička usnula za chvíli, ale Ťutín se celou noc převracel a ne a ne usnout. Ráno byl ospalý a unavený. Když se nasnídali, vydali se k domovu.

Když už byli několik kroků od domova, tak jim do cesty vběhnul veliký medvěd. Jelikož byl Ťutín ospalý, tak byl pomalý a když medvěd zaútočil, Ťutín včas neuhnul a medvěd ho udeřil tlapou a vyrazil mu Očičku z rukou. Protože se medvěd lidí bál, začal se sápat po Očičce, která stála celá zkoprnělá na cestě mezi Ťutínem a medvědem.

"Ťutíne, prosím, pomoc!" zaúpěla Očička.

Ťutín, když viděl, co se děje, tak zaváhal, nechtělo se mu položit život za slepici, i když mluvila a tvrdila, že je princezna.

A medvěd zaútočil znovu. Rozmáchl se tlapou a udeřil do Očičky. Jen to křuplo. Očička zasténala a zastavila se až o velký strom, do kterého prudce narazila. Pak Ťutín uviděl něco, co změnilo celý jeho život. Očičce ze zlomeného křídla (ruky) tekla modrá krev. Neklamný to znak jejího šlechtického původu.

A medvěd zaútočil do třetice. To už ale Ťutín nezaváhal ani vteřinu, rozběhl se a vší silou kopnul medvěda do zadnice. Jakmile se jeho noha dotkla medvěda, zastavil se čas. Alespoň pro Ťutína. Zůstal viset ve vzduchu, viděl jak se zablesklo, medvěd zmizel a koutkem oka zahlédl, že slepice Očička se proměnila v překrásnou princeznu Jasněnku. Potom se zablesklo po druhé a Ťutín ztratil vědomí.

První, co uviděl, když se probral, byla krásná tvář mladé dívky a svou kuchyň a nechápal, kdo to je a jak se sem dostal. Teprve za chvíli mu došlo, že ona krásná dívka je princezna Jasněnka. Princezna mu poděkovala za vysvobození a dala mu na čelo velkou pusu.

A tady končí moje pohádka. Ještě musím říct, že Jasněnka s Ťutínem se za sedm dní vzali. Svatba byla veliká a nejvzácnějším hostem byl kouzelný dědeček, který potkal Ťutína tenkrát v lese a který mu prodal Očičku na trhu. Byl to sluha, který uměl měnit podoby a staral se o Jasněnku celých sedmset sedmdesát sedm let. Když se o vysvobození princezny dozvěděl Černomor zlomocný, dostal infarkt a zemřel.

Ťutín s Jasněnkou měli sedm dětí a žili šťastně až do smrti a jestli nezemřeli, tak žijí dodnes a zazvonil zvonec a pohádky je konec.