1) V této povídce jsou popisovány poměrně hrůzné události, které by nemusel každý psychicky zvládnout. Proto varuji především ty jedince, kteří mají slabý žaludek a nemají rádi stříkající krev, ukousnuté údy a zaživa požírané lidi, ať raději tuto povídku nečtou.

Dále bych chtěl poděkovat všem, kteří si tuto povídku přečetli a opravili největší hrubky a nevhodná slovní spojení. Můj dík patří především mé milované Zuzce (jako první začala tuto povídku číst), vždy veselé spolužačce Markétě (tvoje znalost českého jazyka je opravdu fantastická a tvé super poznámky k textu byly někdy mnohem lepší než vlastní text, moc jsem se nad nimi nasmál {Poznámka: To ovšem neznamená, že jsem se jimi vždy řídil.}), sestře Jolaně, která tento text, stále ještě plný chyb, podrobila důkladné revizi, mému otci, který také nějakou tu chybu našel, a také všem ostatním, kteří si udělali čas a mou povídku si přečetli, nebo si ji někdy přečtou.

Prolog: Na Zemi; asi před čtyřmi miliardami let:

Země, relativně velká planeta, se líně otáčela v prostoru. Byla celá zářivě bílá, atmosféru plnou horkých plynů a vodních par. Na povrchu totiž milióny sopek vyvrhovaly do vzduchu žhavou lávu, smrduté plyny, vodní páru a milióny tun prachu. Země byla mladičká, byla stará pouze asi půl miliónu let. V jejím nitru to vřelo a stejně tak to vřelo i na povrchu.

A tu se objevil na periferii sluneční soustavy malý kousek skály. Byl to takový slepenec kamení, prachu, ledu a dalších ztuhlých plynů s asi třicetimetrovým průměrem. Pocházel s jakési vzdálené hvězdné soustavy. Tam kdysi dávno na jednu planetu dopadl obrovský meteorit, celou ji zničil a jeden takový kousek vymrštil daleko do kosmického prostoru.

Už letěl mnoho miliónů let vesmírem a vtom se konečně ocitl poblíž nějaké hvězdy. Ta ho začala pomalu přitahovat a malá hrouda kamení, ledu a kdo ví čeho ještě, se začala blížit k Zemi.

"No tak už ho nech na pokoji a pojď. Nebo půjdu sama," zahrozila Olina a znovu s Markétou zacloumala. Markéta i Olina byly studentky třetího ročníku Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Obě studovaly odbornou chemii. Markéta anorganiku a Olina, která měla vždycky blíže k přírodě, se rozhodla studovat chemii životního prostředí. Obě dívky bydlely v Brně na privátě v Pisárkách. Obě byly z Jihlavy a obě se rozhodly pro to, že si svůj pobyt v Brně zpestří chovem strašilek. Ani jedna, ani druhá však netušila, že strašilky budou posledním zvířetem, které kdy budou chovat.

"Uf, to je ale vedro," řekla Olina a už se těšila, až zítra v bazénu bude trénovat eskymácký obrat. Trénink v bazénu ji vždycky unavil, ale i tak domů (na privát) přicházela vždycky nádherně osvěžená studenou vodou z bazénu a ze sprch a ještě hodinu po tom, co opustila bazén, ji příjemně chladily její dlouhé, vlhké, kudrnaté vlasy. Vždycky trvalo celou věčnost než uschly.

V tramvaji, která je pomalu kodrcavou jízdou odvážela domů do Pisárek, bylo ještě větší horko než venku. Navíc se v uzavřeném prostoru tramvaje vznášely roztodivné pachy asi padesáti lidí, kteří se v tom vedru intenzivně potili. Navíc na Mendláku přistoupily dvě asi patnáctileté slečny, které voněly jako továrna na výrobu voňavek a během minuty svou příjemnou vůní zamořily celou tramvaj.

"No mně snad vomejou," řekla Markéta a teatrálně si otřela pot a krátké, tmavohnědé vlasy z čela a vydala se za Olinou směrem k privátu.

"Ty jsou ale hezké, viď?" řekla Olina sklánějící se spolu s Markétou nad krabičkou se strašilkami. Krabička měla asi 10 X 15 centimetrů a byla asi 10 centimetrů hluboká, opatřená tmavomodrým víkem, který byl na krabici volně položený, aby strašilky mohly dýchat. V krabici bylo několik větviček a hrstka jahodových listů, které děvčata před chvílí narvala na zahradě pana domácího. Až úplně na dně byla dvě malá hnědá zvířátka, asi pět centimetrů dlouhá a hladově okusovala čerstvé jahodové listí. Polovinu délky jejich těla tvořil protáhlý doutníkovitý zadeček, zakončený řitním otvorem. Druhou polovinu těla tvořil hrudníček se třemi páry nohou a malá hlava, připomínající zmenšeninu ragbyového míče, ze které vyrůstala dvě dlouhá článkovitá tykadla. Na nohou i na zadečku měly strašilky roztodivné výrůstky, ostny, trny a výčnělky. Celkem dobře napodobovaly větvičku s oschlým listím. Nejzajímavější byl ovšem pohled na jejich ústa. Byl to oválný otvor na hlavě, který byl obklopen čtyřmi makadýlky a ohraničen obrovskými kusadly.

"Jé oni už maj zase všecko sežraný," řekla Olina a sklonila se nad teráriem (asi dvojnásobné velikosti, než bylo to první), ve kterém lezly dvě minimálně dvaceticentimetrové strašilky. Během třičtvrtě roku, co je děvčata chovala, se strašilky sedmkrát svlékly a z původních pěti centimetrů vyrostly až na současných dvacet. Markéta s Olinou jim musely dvakrát měnit terárium, aby uspokojily jejich stále větší nároky na prostor. Největší nároky ale měly strašilky na potravu. Lépe řečeno na množství potravy. Ze začátku strašilkám stačily dva lístky ostružiny či jahody denně, dnes sežraly asi půl kila zeleného denně. Bylo to moc, hrozně moc.

Děvčata si taky na strašilky zvykla tak, že je nechala občas volně běhat po celém pokoji a dokonce i Markéta si zvykla na to, že několikrát našla strašilku spokojeně podřimující na jejím polštáři. Ovšem s tím, že strašilky začaly běhat po celém pokoji se objevil jeden menší problém, nebyla to suchá kůže zanechaná kdekoliv, ani záplava bobků upuštěných taktéž kdekoliv, ale asi šest malých vajíček denně, které strašilky snesly kdy a kde je napadlo. Ten problém spočíval v tom, že když se na vajíčko omylem stouplo, rozmáčklo se a vytekla z něj malá kapka (vajíčko mělo asi dva milimetry v průměru) tmavohnědé tekutiny, která ovšem neuvěřitelně silně zapáchala. Stačilo rozšlápnout jedno vajíčko denně a jejich útulný pokojíček se proměnil v smradlavé doupě, ve kterém to páchlo, jako když se tam škvaří výkaly.

"Ale i na to jak sou velký, toho sežerou moc. To musí být nějací mutanti, nebo co."

Emilka, jak se jmenovala jedna ze strašilek, divoce chodila po malém dnu terária a začala být nervózní. Nikde žádný sameček a tolik málo místa. Sežerou potravu a co bude potom? Z jejích vajíček se vylíhnou jen kopie jí samotné a z toho se jí udělalo náhle zle. Hodně zle. A v tom Emilka ucítila, že se s ní něco děje. Ano, opravdu se s ní něco dělo. Probíhalo to právě teď v jejím těle. Všechny hormony a tělesné šťávy se začaly pomalu měnit. Vývoj vajíček v jejím těle se během několika málo hodin zastavil. Emilka se začala měnit.

"Ty Olino, to snad není možné," začala Markéta, když došly ze školy. Olina přivábena nezvyklou vážností Markétina tónu, přistoupila k Markétě vedle terária a pohlédla na strašilky. Nevěděla, co Markétu tak rozrušilo, sama nic divného nepozorovala.

"Podívej se na Emilku, jaká má dlouhá křídla," dokončila Markéta. Olina strnula. Opravdu. Emilka měla křídla dvakrát tak dlouhá než Jůlinka, druhá to strašilka. Olina je poprvé přehlédla zřejmě proto, že krovky zakrývající křídla mají stejnou barvu jako tělo strašilky a když nejsou roztažené, prakticky s hnědým tělem strašilky dokonale splývají. Navíc v pokoji bylo celkem šero a na co by mohla přísahat: včera měl Emil křídla naprosto normální velikosti.

"No to snad není možný, fakt jo," žasla Olina a pravou rukou se zuřivě škrábala na nose. Ani si to neuvědomovala. Byla překvapená a taky vyděšená. Se strašilkami už zažily spoustu překvapení, ale to co viděla teď, je to možné? To že strašilky během tři čtvrtě roku tak vyrostly, to by snad ještě pochopila. Dobře se o ně staraly, měly teplo, dobré jídlo a tak dále. Že strašilky už od malička hrozně moc žraly, to taky dovedla pochopit. Rostly, a když něco roste, potřebuje to dostatek potravy. Že strašilky snášely plno vajec, která po rozbití hrozně smrděla, to taky dovedla pochopit. Tři vejce denně bylo pro strašilky celkem normální, a to že smrděla? To taky nebylo zase tak divné. Mnoho vajíček různých ptáků normálně smrdí, snaží se tak odpudit dravce, kteří vajíčka požírají. Strašilky sice nebyly ptáci, ale kdo ví, jak to u strašilek chodí. To, co ji skutečně vyděsilo bylo to, že samičce strašilky nikdy žádná pořádná křídla nevyrostou, jen samečkům vyrostou křídla, aby mohli létat a hledat tak samičky a Emil přece nebyl sameček, vždyť snášel vajíčka!

"Jedna . . . . dvě . . . . . . . . no pojď se podívat."

"No bóže. Tak má asi Jůlinka pauzu, nebo si je vzájemně žerou," snažila se nízký počet vajíček vysvětlit Markéta.

"Já mám spíš ten dojem, že má pauzu Emil. A navíc už to asi nebude ta Emil, ale ten Emil," dodala Olina a ani se neusmála, i když se Markéta vedle ní začala hlasitě smát svým typickým suchým smíchem.

"No tak vás tady vítáme," řekla Markéta Jirkovi a Zuzce, kteří je přišli navštívit na privát a podívat se na strašilky.

"Fuj, ty sou ale hnusné," řekl Jirka, pečlivě si prohlížející strašilky.

Olina odklopila víko a nechala jednu strašilku vylézt ven. Byla to ta větší, Jůlinka. Strašilka se pomalu pomocí přísavek na nohou vyšplhala na okraj terária a přehoupla se přes něj. Jelikož ale byla poměrně těžká a nějak se jí při zdolávání okraje zapletly nohy, upadla s tupým žuchnutím na stůl. Tam se ale poměrně hbitě obrátila a začala se zvědavě rozhlížet. Tisícovky malých oček, které tvořily její dvě složené oči, bedlivě zkoumaly malou tmavou místnost. Strašilka ale především svými infračidly zkoušela, z jakého směru jde největší teplo. Chvíli zaměřovala směr, a pak se vydala procházkovým krokem směrem k Jirkovi.

"Nemáte tu někde fixu?" zeptal se Jirka.

"Tak jo, půjdem. Já už su taky nějaký ospalý," řekl Jirka a na důkaz toho si hlasitě zívl - otevřel dokořán ústa, ze kterých se vydralo téměř zvířecí zavytí. Ještě než stačil Jirka ústa zavřít, ozval se další zvuk. Byl o trochu méně hlasitý, ale při jeho zaznění všichni ztuhli. Bylo to bzučení, které znělo jako motorek leteckého modelu. Bzzz, vrr, bzzz. Všichni se podívali po zdroji toho zvuku - k teráriu.

"Tak dobrou," řekla Olina.

"Dobrou noc," odpověděla Markéta a po chvilce dodala:

"Však taky du," řekla Markéta a zvedla se z teplé postýlky a nohama zašmátrala po zemi, hledala boty. V pokoji byla velká tma, že nebylo vůbec vidět na zem. Pak Markéta dostala strach. Teď se zpod postele vysune studená ruka a chytne ji za kotník. Markétě přeběhl mráz po zádech a naježily se jí všechny chloupky na těle. Nejradši by hned vklouzla zpět do teplé postýlky a přikryla se naducanou duchnou, pod kterou by byla zaručeně v bezpečí. Tlak v močovém měchýři jí však říkal, že ze slastného zachumlávání se pod duchnu zatím nebude nic.

'Kde jenom můžou být ty zatracené papuče?' pomyslela si Markéta. V tom její noha najela na něco malého a tvrdého. Trošku se lekla, ale vzápětí si uvědomila, že to je strašilčí vajíčko. Ještě že ho nerozšlápla. To by byl zase všude takový smrad, že by ho nevyvětraly ani za týden. Pomalu se shýbla ke svým nohám a znovu se jí naježily chloupky na celém těle. Jestli ji ta ruka nechytla prve za kotník, tak teď ji určitě chytne za ruku a stáhne ji do tmy a prachu pod postel.

Markéta se otřásla, překonala nesmyslné představy a vzala malé vajíčko do ruky. Vstala, došla ke dveřím a hodila malé vajíčko do koše. Před tím je s Olinou sbíraly a schovávaly je, ale měly jich už tolik, že je teď normálně vyhazovaly. Kdyby je i nadále sbíraly, určitě by si Markéta, nebo Olina ráno za světla všimla, že vajíčko, které Markéta před chvílí našla na zemi u postele je jiné. Mělo sice stejnou velikost, ale mělo jinou barvu. Nebylo světle béžové s černými skvrnami jako ostatní vajíčka. Vajíčko, které Markéta právě hodila do koše, bylo celé černé.

Emil právě dokončil svou přeměnu na samečka a hodlal se spářit. Ale co to, jeho družka byla pryč. Nebyla ale daleko, cítil ji. Roztáhl proto své krovky a vyletěl z terária ven. Okolo stojících lidí si nevšímal. Hledal svou Aničku. Po chvilce zaměřování konečně našel její stopu a zamířil k ní. Dosedl vedle ní na stínítko stolní lampy a bez odkladu provedl svůj záměr.

Obě strašilky byly velice hladové, doslova cítily, jak se buňky jejich těla touží dělit. Měli hlad, OBROVSKÝ hlad. A tak začaly polykat, to co měly právě dostupné a to byl prach. Organický i anorganický. Vlákna tkanin, vlasy děvčat, drobty z rohlíků, kamínky, roztoče a další roztodivné věci. Vtom strašilka pod Markétinou postelí uviděla malého mravence. I tak ale byl ten mravenec téměř tak velký jako ona. Pomalu se procházel po zemi ve ztemnělém pokoji. Strašilka znehybněla a když šel mravenec okolo ní, aniž by cokoliv zpozoroval, mrskla sebou strašilka Markéta a ukousla nebohému mravenečkovi hlavu. Polkla ji a hned se vrhla na malé, bezhlavé, zmítající se tělo.

Strašilka pod Olininou postelí zase ucítila nějaké maso. Maso potřebovala. V mase byly bílkoviny nejdostupnější a strašilka Olina potřebovala spoustu bílkovin. Začuchala znovu a začala se blížit za domnělým masem. Asi po čtyřiceti centimetrech narazila strašilka Olina na téměř celé kolečko salámu. Spadlo tam Olině večer, když si chystala večeři, ani si toho nevšimla, když měla na chlebu o kolečko méně. Zato strašilce přišlo velice vhod.

"Tak se tu mějte hezky holky, já brzy přijdu a pustím vás."

"Ahoj", dodala ještě Olina a opustila pokoj. Jakmile za sebou zabouchla dveře pokoj ztichl, ale jen na chvíli. Asi za minutu po linoleu zacupitaly malé nožičky a zpod postelí vykoukly dvě malé strašilky a vesele se rozběhly po pokoji. Na rozdíl od strašilek v teráriu byl jejich domovem celý pokoj a když se v jejich teritoriu pohyboval někdo, kdo by je mohl potenciálně ohrozit, byly zalezené každá pod svou postelí a ani nedutaly. Teď, když zůstaly v pokoji samy, vylezly zpod postelí a začaly prozkoumávat malý pokoj.

Prolezly po zemi každý kout a sežraly téměř veškerý bordel na který narazily. Okusovaly dřevěné nohy od stolu, lakované dveře, koberec, lino atd. V poledne už měla každá strašilka minimálně pět centimetrů a byly příšerně hladové. Když už si myslely, že prozkoumaly každou píď podlahy, začaly lézt po stěnách a po stole. Vrhly se na zbytky rohlíků, které nechala Olina od snídaně na stole. Požraly tři plátky tvrdého sýra a odpoledne už měly každá po deseti centimetrech.

Pak uviděla strašilka Markéta terárium. Pomalu k němu přišla a tisíci malými očky začala zkoumat jeho vnitřek. Uvnitř byla potrava, plno potravy. Strašilka Markéta se rozhodla, musí se dostat dovnitř. Nevlezla nahoru a neodklopila víko, na to nebyla dostatečně inteligentní. Prostě se prožrala plastikovou stěnou terária.

Strašilka Markéta přestala ohlodávat plexisklo a vsunula svou oválnou hlavu dovnitř. Začuchala a doslova se usmála. Uvnitř bylo plno potravy a navíc živé potravy. To si pochutná. Nasoukala se dovnitř první a během chvilky už stála u téměř stejně veliké strašilky Aničky. Chvíli se nedělo nic, jakoby strašilka Markéta přemýšlela o tom, co má teď udělat, a pak náhle zaútočila.

Strašilka Jůlinka ucítila v zadečku ostrou bolest a instinktivně jej rychle srolovala, aby jej vzdálila od příčiny bolesti. Jak byla bolest náhlá, tak rychle pominula. Během okamžiku už necítila Jůlinka na zadečku žádnou bolest. Ohlédla se, jestli neuvidí za sebou nic divného. Nic tam nebylo, jen asi deset centimetrů za ní byla hromádka uschlého ostružinového listí. Tak se zase otočila a narovnala zadeček. Bolest už opravdu necítila, i když jí z prokousnutého zadečku vytékala bělavá tělní tekutina.

Za ní opravdu nic nebylo, jen ten suchý ostružinový list. V tom si Jůlinka uvědomila jakýsi cizí pach. V teráriu cosi bylo. Cosi moc zlého. Smrdělo to smrtí. Jůlinka se chtěla znovu otočit, ale její nohy už byly ztuhlé, stejně jako její zadeček. Hrozně jí to vyplašilo. Byla plně při vědomí, ale prostě se nemohla vůbec pohnout. Začala alespoň zuřivě kroutit hlavou, aby odhalila případného vetřelce. Náhle něco upoutalo její pozornost. Emil. Lépe řečeno to, co se dělo s Emilem.

Kolem Emila pobíhal přesně stejný suchý ostružinový list, jaký spatřila za sebou. Pak si Jůlinka uvědomila, že to není žádný ostružinový list, ale další strašilka. A tato další strašilka, strašilka Olina, přistoupila k nehybnému Emilovi a se suchým křupnutím mu ukousla hlavu. Jůlinka byla zděšená. Strašilka Olina polkla Emilovu hlavu a rychle začala křoupat Emilův hrudník. Během dvou minut byl celý Emilův hrudník v břiše strašilky Oliny. Nohy, které od hrudníku odpadly, strašilka Olina pečlivě posbírala a hbitě je skřupala. Pak se vrhla na Emilův zadeček, který ležel v teráriu jako nedokouřený doutník.

Jůlinka to celé vyděšeně pozorovala a ani si neuvědomovala, že zezadu na ní už dobré dvě minuty pracuje strašilka Markéta. Téměř celý zadeček Jůlinky už byl sežraný. Jůlinka, celá ztuhlá a znecitlivělá, strnule pozorovala požírané Emilovo tělo. Stále byla při plném vědomí. Pak jí strašilka Markéta ukousla jednu zadní nohu a Jůlinka se mírně naklonila. Když jí strašilka Markéta ukousla druhou a pak i třetí nohu na pravé straně těla, Jůlinka se převážila na bok a hlava se jí zabořila do čerstvého ostružinového listí. Ztratila výhled a přišlo jí to líto. Najednou už neměla strach. Připadala si jakoby byla mimo své tělo. Během další minuty, kdy Jůlinka viděla jen zelené ostružiny, se strašilka Markéta prokousala až k jejímu srdci. Když ho zhltla, Jůlinčin krevní oběh se docela zastavil a její báječný zelený výhled pomalu ztmavnul. Zemřela.

Když byly za půl hodiny sežrány obě strašilky, i veškeré listí v teráriu, měřily obě strašilky něco málo přes třicet centimetrů. Aby se dostaly z terária ven, musely si prokousat větší díru. Strašilky už byly opravdu obrovské, ale i tak se jejich tělesné buňky stále hodlaly množit. Strašilky také měly náležitý hlad. V tom jejich hladové pobíhání narušil nějaký zvuk. Někdo byl za dveřmi. Strašilky bleskurychle seskočily na zem a zrovna když se dveře začaly otvírat, mrskly sebou každá pod svou postel.

Pak její pohled zabloudil na terárium. Znovu zamžikala očima a znovu na něj pohlédla. Bylo úplně prázdné, bez listí, bez bobků, bez vajíček, bez strašilek. Olina zavřela oči a plácla sebou na postel.

Teď si naopak zahrával s myšlenkou, že by klidně mohl nějakou tu strašilku chovat doma. Ten nápad se mu opravdu zalíbil. Vyklíčil v jeho hlavě a rostl a rostl. Nejprve přemýšlel o tom, že si udělá z akvária terárium. Dá nahoru síťku, přidá topení a osvětlení a terárko je hotové. Pak se vyskytly první problémy. Jak velký prostor taková strašilka potřebuje, co všechno žere, a jakou teplotu a vlhkost potřebuje k životu? Nevěděl, a tak se rozhodl prohledat knihovnu, někde tam musí být kniha o přírodě. Jak se jenom jmenovala? V názvu bylo něco o přírodě, něco jako Barevná příroda. Jeho prsty ohmatávaly tlusté hřbety knih, až se najednou zastavily. Našel, co potřeboval. Pevně knihu sevřel a vytáhl ji z obětí ostatních knih ven na světlo.

Jirka začal znovu prošmátrávat poličky s knihami. Nic, deset minut se tam prohraboval a nic. Pak ho napadla skříň vedle knihovny. Tam přece taky byly knížky a právě spíše ty starší. Přistoupil ke skříni a otevřel ji. Během několika okamžiků jeho pohled padl na tlustou černou knížku. Zašmátral po ní prsty, uchopil ji za hřbet a vytáhnul ji ven. Vážila nejméně pět kilo. Byla celá černá, jen vepředu bylo zažloutlým písmem, kdysi zářivě bílým, napsáno:

Jirkův úsměv se rozšířil, to bylo to, co hledal. Otevřel knihu, ze které vyvanul suchý zatuchlý zápach staré knížky. Stránky byly zažloutlé, tlusté a podivně tuhé. Měl strach, aby je nerozlámal. Našel obsah a pod heslem strašilky (Phasmida) našel odkazy na asi padesát druhů hmyzu. Samé lupenitky, pakobylky a nakonec i strašilky. Strašilek bylo pět druhů. Jejich popis se nacházel na stranách 651 až 666.

Jirka chvíli hleděl na obrázek hmyzu, který se mnohem víc podobal cvrčku než strašilce a jen podle malých výběžků na nohou poznal, že se asi opravdu jedná spíše o strašilku než o cvrčka. V textu vedle obrázku se psalo, že strašilka trpasličí dorůstá jen asi dvou centimetrů a Jirka hned věděl, že to není to, co hledá. Otočil dva listy a zaradoval se. Ze stránky na něj hleděla strašilka, jakou znal z privátu od holek. Pak si ale uvědomil, že je opět na špatné stopě.

Tak to musí existovat ještě jeden druh, protože ty strašilky, co měly holky, byly dlouhé alespoň dvacet centimetrů. Jirka prolistoval dalších pět stránek zabývajících se popisem strašilek, až narazil na poslední uvedenou strašilku. Obrázek ho zmátl. Buď je blbý on, nebo ten, co ty strašilky kreslil. Strašilka, která na něj hleděla ze zažloutlé knihy, byla navlas stejná jako předchozí strašilka, strašilka obecná. Název však měla jiný; strašilka všežravá.

Jirka se začetl do textu. Po přečtení zákládních informací o tom, odkud strašilka pochází, zjistil, že dorůstá délky dvaceti až třiceti centimetrů, je všežravá a jestliže je v kolonii příliš mnoho samiček, může samička samovolně změnit pohlaví, takže z ní vznikne sameček. Nejzajímavější informace ale na Jirku čekala až téměř na konci kapitoly. Samečci mají křídla a svou kořist loví tak, že do ní vstříknou vysoce účinný neurotoxin působící ochrnutí příčně pruhovaného svalstva. Samečci vzniknuvší samovolnou přeměnou ze samiček tento neurotoxin nemají.

Jirka seděl u malého ohýnku doma na dvoře a zamyšleně hleděl do plamenů. Nebe pomalu tmavlo a jeho tvář blikotavě ozařovaly malé plameny. Kolem ucha mu proletěl komár. Jirka se nepřítomně ohnal a přiložil na oheň další suché polínko. Oheň vesele zapraskal, polínko začalo čudit a po chvíli se vzňalo. Jirka to sotva zaznamenal. Myšlenkami byl úplně někde jinde. U strašilek.

Snažil se, uspořádat si to všechno v hlavě. Zaprvé, Markéta s Olinou chovají na privátě strašilky. To bylo jasné. O tom nebylo třeba přemýšlet. Teď jde o to, jaký druh. Aby to zjistil, měl k dispozici dědovu knížku. Byla to dobrá knížka. Stará, ale dobrá. Jirka jí věřil. Stejně tak jí předtím věřil i jeho děda. Podle této knihy holky chovaly buď strašilku obecnou, nebo strašilku všežravou. Ta druhá varianta byla pravděpodobnější, ale velice, velice znepokojivá.

Jirka se snažil upamatovat se, jak byly ty strašilky veliké. No jasně, když lezly Zuzce po ruce (brr, ještě teď, když si na to vzpomene, ježí se mu všechny chlupy na těle), strašilka měla hlavu v polovině Zuzčina předloktí a zadeček ještě spočíval v její dlani. To musela být minimálně dvacet centimetrů dlouhá. V Jirkovi náhle hrklo. Jedno bludné kolečko v Jirkově hlavě hlasitě zapadlo na správné místo. No jasně, jak mohl být tak slepý. Vždyť když odcházeli, jedna strašilka létala a křídla, jak se dočetl v knížce, mají jen samečkové, ale holky tvrdily, že jsou to obě samičky, vždyť obě snášely vajíčka. Teď se teda vsadím, pomyslel si Jirka, že už obě dvě strašilky vajíčka nesnášejí. Teď už snáší vajíčka jen jedna, samička. Sameček jí už bude jen lovit potravu. Lovit potravu. V Jirkovi znovu hrklo. Sameček produkuje nějaký neurotoxin, či co. Pak si ale uvědomil, že přeměněný sameček neprodukuje vůbec nic.

Zase se uklidnil. No jo, ale z vajíček, které teď strašilka samička snese už vyrostou opravdoví samečci, kteří už onen neurotoxin mít budou. No jo, ale za jak dlouho se z takového vajíčka něco vylíhne. Náhle si nemohl vzpomenout. Pamatoval si, jak jsou vajíčka velká, že jim k vylíhnutí stačí pokojová teplota a že jsou známy případy, kdy se za měsíc strašilky v určité oblasti totálně přemnožily a vše živé sežraly. No jo, za měsíc. To bude inkubační doba tak kolem dvou týdnů. Nebo jen týden?

Pouhý týden. Jak je to dlouho, co byl na návštěvě u holek? No asi deset dní. Kriste pane, deset dní. To už asi mají holky menší problém.

Jirka byl pevně rozhodnutý. Musí jet do Brna varovat holky, aby si daly pozor. Zavolal by, ale holky na privátě neměly telefon. No jo, zítra je neděle, to tam asi nikdo nebude. No tak pojede v pondělí. To tam už holky určitě budou. Pak se zarazil. To budou určitě velice rády. Já jim tam vběhnu a budu tvrdit, že jim po pokoji běhají jedovaté strašilky. Ty se určitě usmějí k smrti. Udělám to jinak. Chtěl jsem jet do Brna až v úterý a taky to tak udělám. Jestli se něco nestalo do teď, do úterý už to vydrží. Pak k holkám zajdu normálně na návštěvu a pak už se to nějak zařídí. Nebudu přece ze sebe dělat hňupa.

Jirka byl celkem chytrý hoch a velmi správně odvodil, co jsou zač strašilky, které holky v Brně na privátě chovají, v čem ale neměl pravdu, bylo to, že pokud se nic nestalo do teď, do úterý se taky nic nestane. Kdyby Jirka zachoval své původní rozhodnutí a jel do Brna už v neděli, nebo v pondělí, mohlo všechno dopadnout jinak. Olina mohla žít.

Olina už skoro usínala, když v tom ji probral jakýsi zvuk. Byl slabý, ale nezvyklý. V domě bylo slyšet plno zvuků i teď po desáté hodině. Někdo dupal po schodech, někdo se sprchoval v koupelně, zvenku bylo slyšet cvrčky a žáby. To, co Olinu vzbudilo, bylo něco jiného. Zvuk se ozval z vnitřku místnosti.

Olina se zaposlouchala do ticha místnosti. Nic. Když už začala znovu usínat, uslyšela to znovu. Tiché cvakání. Znělo to jako by něco cupitalo po linoleu. Olina byla náhle zcela probraná. Že by to byly její strašilky? Večer je snad hodinu všude hledala, ale její snaha byla marná. Asi utekly pootevřeným oknem. Bylo jí jich moc líto. Věděla, že venku dlouho nepřežijí. Divné jí ale bylo, že prokousaly plexisklo terária. Ještě divnější bylo, že nenašla v teráriu žádné zbytky listí, ani bobky, ani vajíčka.

Každopádně se dělo už delší dobu něco zvláštního. Nejprve strašilky hrozně moc žraly, pak narostly Emilovy křídla a nakonec začaly strašilky, respektive jen Jůlinka, snášet černá vajíčka, která nacházely s Markétou po celém pokoji. Teď se navíc strašilky prokousaly plexisklem terária a utekly, bůhví kam. Olina se posadila na postel. Chvíli seděla, a pak se vydala ke dveřím k vypínači.

Olina se sklonila k zemi a prozkoumávala podlahu. Nic. Nikde nic nenašla. Strašilka Olina byla bezpečně ukrytá pod její duchnou a strašilka Markéta se maskovala v tom nejtmavším rohu pod Markétinou postelí a Olina ji tudíž snadno přehlédla.

Znovu se vrátila k vypínači a po chvíli rozhlížení se, zhasla. Došla ke své posteli, zastrčila nohy pod duchnu a lehla si. Pomaloučku se uklidňovala a opět se začala blížit k sladkému spánku. Trochu se na posteli poposunula a obrátila se na bok. V tom její noha zavadila o cosi tvrdého a ostnatého. Než se stačila pořádně probrat, to něco ji pořádně kouslo.

Strašilka Olina si hověla v teple Olininy postele, když vtom se kousek od ní objevily Olininy nohy. Strašilka Olina, která měla stále hrozný hlad, zostražitěla. Kořist, kořist, kořist, stále se jí opakovalo v hlavě. Začala přemítat, jestli ta kořist není na ni příliš veliká. Viděla jí jen kousek a kdo ví, jak je velká ve skutečnosti. Strašilka Olina chvíli přemýšlela, ale hlad byl silnější, zvítězil. Strašilka se poposunula blíž a chystala se zaútočit. Vtom kořist zaútočila první. Jaksi se zatočila a do hladové strašilky drcla. Strašilka reagovala pudově. Vytasila kusadla, na kterých vysely malé kapičky vysoce účinného neurotoxinu a kousla Olinu kousek nad kotník. Pak o kousek uskočila a znehybněla.

Olina ucítila nad kotníkem ostrou bolest a automaticky s nohou ucukla. Byla ještě napůl rozespalá a náhle si nemohla uvědomit, jestli se jí to nezdálo. Bolest v noze rychle ustoupila a Olina si začala myslet, že se jí to asi opravdu zdálo. Ohnula nohu a šáhla si na pokousané místo. Necítila nic. Noha byla navíc jaksi zdřevěnělá. Pravděpodobně si ji přeležela, a pak jí v ní asi nějak píchlo. Jo, tak nějak to asi bude. Kdyby ale v pokoji bylo světlo a Olina se podívala na své prsty, kterými se dotkla pokousaného místa, viděla by, že jsou od krve.

Tělo jí náhle zaplavil adrenalin. Srdce se jí divoce rozbušilo a hlasitě jí tlouklo v uších. Jednou rukou ze sebe Olina strhnula duchnu, která se žuchnutím spadla z postele na zem. Olině začal tuhnout pas. Chtěla se posadit, ale moc jí to nešlo. Nakonec se pomocí rukou, které jí začaly jaksi brnět, přeci jen trochu pošoupla a opřela si hlavu o stěnu za sebou. Podívala se na odkrytou postel a u svého pravého kotníku, zaregistrovala něco jako větvičku se suchým listím. Chtěla se ohnout a větvičku prozkoumat, ale náhle zjistila, že už má celé tělo ztuhlé. Špatně se jí dýchalo a bolelo ji za krkem. Tím mohla ještě hýbat. Pak se větvička pohnula.

Když strašilka Olina, usoudila, že oběť je již dostatečně ochromená, přestala si hrát na suchý list a popolezla blíž. Cítila čerstvé maso a horkou krev. Měla už opravdu hrozný hlad. Z kusadel jí odkapávaly trávící šťávy spolu z neurotoxinem a pomalu se v píjely do bílého prostěradla. Strašilka Olina přistoupila až k Olinině kotníku, a pak se do něj hladově zakousla. Vytrhla z něj asi centimetrový kousek masa, polkla jej a ihned začala sát tryskající krev, která svou tmavou barvou připomínala ve tmě pokoje rozehřátý asfalt.

Olina z hrůzou spatřila, jak se větvička začala pohybovat až k jejímu kotníku, kde se zastavila a začala tam něco provádět. Olina chtěla natočit hlavu, aby lépe viděla, ale už i krk a zbytek těla měla totálně ztuhlý. Pak uslyšela jakýsi mlaskavý zvuk, noha se jí trochu zakymácela, a pak se ozval zvuk, jako když někdo srká horkou polévku. Pak to Olině došlo. Tam dole u jejích nohou něco je, něco ji kouslo, ona ztuhla a teď jí to žere.

ACH BOŽE! NĚCO JÍ ŽERE. Srdce jí bušilo jako splašené. Olina měla hrozný strach. Kdyby její tělo nebylo ztuhlé strašilčiným neurotoxinem, strachy by se počůrala. Teď to ale pro ni byl příliš velký luxus. Mlaskání tam dole pokračovalo a Olinina panika sílila. Bulvy měla vytřeštěné směrem ke svému kotníku, zorničky dokořán roztažené. Vypadala jako mrtvola. Srdce jí bušilo, slabě dýchala, ale to byly veškeré známky života, které Olina vykazovala. Z úst jí začala vytékat slina. Udělala si pomalu cestu kolem její brady, pak jí stekla po krku a pomalu se vpila do růžové, pruhované peřiny. Olina však nic necítila.

Přemýšlela o tom, co se bude dít dál. Ta potvora dole jí asi moc vážně neublíží a co nejdřív ji někdo zachrání. Pak jako by jí někdo dal lopatou ránu do tváře. Markéta, její jediná spolubydlící a jediný možný zachránce, má zkoušku až jedenáctého a přijede patrně až desátého, den předem. Vydrží tu s tou potvorou dva dny? Cha, cha, to těžko. To se asi zblázní. Spíš se určitě nikdo nezastaví. Od té chvíle začalo být Olině všechno jedno. Strnulýma očima pozorovala strašilku, jak ji okusuje a saje z ní krev.

Strašilka Markéta zalezená pod Markétinou postelí, ucítila krev. Byl to sytý, kovově živočišný pach, který ji okamžitě vybudil do stavu naprostého vzrušení. Dostala ohromný hlad. Potřebovala maso a krev a kosti a tuk. Potřebovala růst, hodně růst. Zavětřila a rychlým cupitavým krokem se vydala směrem, ze kterého byla krev cítit nejvíce.

Olina slyšela jakési cupitání, které po chvíli umlklo, ale náhle se ozvalo znovu u jejího pravého ucha. To ta věc byla už úplně u ní. Kdyby Olina neměla ztuhlé hrdlo a hlasivky, řvala by a řvala. Teď jen její mozek vysílal intenzivní impulsy do hlasivek. Tam ovšem nedocházelo k žádné odezvě, protože veškeré svalové receptory byly obsazeny jakousi cizí bílkovinou, strašilčiným neurotoxinem.

Olina viděla cosi obrovského, co jí leze po obličeji, ale nedokázala na to zaostřit. Oči měla zaostřeny na dálku, jak pozorovala dění u svého kotníku, ze kterého už chyběl pěkný kus a dále asi půllitr její krve. Oční svaly ochromené neurotoxinem odmítaly zaostřit čočku, a tak Olina viděla, jen cosi velké a nohaté, jak po ní leze. Byla už doslova šílená. Tolik toužila pohnout se, smést ze sebe ty příšery a navždy utéct z tohoto hrozného pokoje. Ovšem toto byl jen její sen. Ať se Olina chtěla pohnout sebevíc, nešlo to, prostě to nešlo.

Pak jí strašilka Markéta ukousla téměř celou špičku nosu. Z měkkého pahýlku začala proudem crčet krev. Tekla Olině všude po obličeji a Olina ji taky krátkými nádechy vdechovala hluboko do plic. Začala se dusit vlastní krví. Neměla otevřená ústa. Teď už je neotevře. Věděla to. Krev jí bublala v nose a u krvavých nosních dírek se jí začaly tvořit velké lepkavé bubliny z krve a hlenů. Olina sebou slaboučce zaškubala a začala ztrácet vědomí. Strašilky na chvíli přestaly žrát. Strašilka Olina už měla obrané celé chodidlo až na kost. Postel byla nasáklá krví. Strašilka Markéta přestala na chvíli chlemtat krev, prýštící z Olininého nosu a rozhlédla se po zakrváceném Olinině obličeji. Nic se nedělo, nebylo třeba se vzrušovat.

Strašilky opět pokračovaly v hostině a Olina pomalu upadla do bezvědomí. Rty měla silně promodralé, obličej bledý a vyvalené a strnulé oči téměř vyhřezávaly ven z hlavy. Během dvou minut se její srdce zastavilo a její tělo začalo pomalu chladnout. Byla mrtvá. Krev z jejího těla začala vytékat pomaleji a pomaleji. Strašilka Markéta přestala pít krev z Olinina nosu a rozhlédla se po dalším cíli. Její pozornost upoutaly dvě velké boule trčící hned vedle Olinina nosu. Nad jednou z nich se strašilka Markéta naklonila a zvědavě se do ní zahryzla. Olinino oko neslyšně prasklo a rosolovitá tekutina jí začala stékat po tváři, na krk a pak na polštář. Vypadalo to, jako by plakala. `Fuj, jenom slaná voda,` řekla si strašilka Markéta a vyprskla nechutné sousto a vydala se hledat lepší kousky. O něco níž na Olinině těle, směrem k nohám, našla strašilka to, co hledala.

Během asi šesti hodin zbyla z Oliny pouze kostra. Nakonec strašilky sežraly i její hezké hnědé oči. Když za chvíli přijmutou potravu strávily, začaly téměř metrové strašilky chroustat Olininu kostru. Byl to pro ně takový malý zákusek.

Jirka se pomalu přiloudal k velkému čtvercovému baráku a hlasitě funěl. K privátu Markéty a Oliny to bylo pěkně do kopce a navíc slunko už od brzkého rána dost nechutně pálilo. Na odpoledne hlásili bouřky a Jirka tomu věřil. Jestli dneska nebude bouřka jak sviňa, tak už nikdy.

Jirku trochu bolela hlava. Bylo to nepříjemné, ale dalo se to vydržet. Dýchal horký vzduch a prohlížel si dům, ve kterém holky bydlely. Jen aby byly doma, myslel si. Dům byl velký, čtvercový, jednopatrový. Možná měl i celkem slušné podkroví, ale to Jirka z jeho současné pozice, stál téměř úplně před domem, nemohl poznat. Odhadoval, že tam může být tak pět pěkných bytů. Celkem by tam mohlo bydlet tak patnáct lidí.

Byl zde již podruhé, ale teprve dnes si všimnul, jak je ten dům velký. Když se trochu vydýchal, přistoupil ke dveřím a vešel do ztichlé chodby. Vystoupal po několika schodech, dal se doprava a u prvních dveřích po levé straně chodby se zastavil. Tady bydlela Markéta s Olinou. Na chvíli se zaposlouchal, jestli neuslyší zpoza dveří nějaké hlasy. Nic. Ani hlásek. Jen zhora, z prvního patra, se ozýval přidušený lomoz, jako kdyby někdo někomu otloukal velký kastrol o hlavu. Jirka se tomu přirovnání usmál a zaklepal rukou na bílé dveře.

Pomalu se začal rozkousávat. V pokoji zjevně nikdo nebyl. K čertu, co to tu ale tak hrozně smrdí. Pak si všiml, že u Olininy postele leží na zemi duchna. Ta děvčata tu ale mají bordel, pomyslel si Jirka. Pak si všimnul, že Olinina postel je místo bílá, tmavá. Popošel blíž. Postel byla hnědorezavá. Zápach, který Jirka cítil, podstatně zesílil. Jirka se shýbl a šáhnul na postel. Postel byla studená a mokrá. Navíc mu na prstech ulpěla jakási rosolovitomazlavá hmota. Jirka ji zcela nechápavě rozmatlal mezi prsty a přiložil si ji k nosu. No jasně, to je ono. Co to proboha ty holky mají na té posteli. Tady musela v noci probíhat nějaká šílená akce. No jo, proč tu ale potom ty holky nejsou. Navíc, ta sračka smrdí jako krev. Ano krev a ještě něco dalšího, něco zvířecího.

Jirka zcela zapomněl, za jakým účelem vlastně přišel, a jen nechápavě kroutil hlavou nad tím, co to má všechno znamenat. Pak se otočil a chystal se odejít. Ať se tu dělo cokoliv, nemá cenu nad tím přemýšlet. Přijde později, to už budou holky doma a všechno mu vysvětlí. Navíc neměl moc čas se tu zdržovat. Měl na poledne domluvenou schůzku se svou milovanou Zuzankou a hrozně už se na ni těšil. Pro jistotu, kdyby se zde zdržel, napsal u sebe v laboratoři na stůl na lístek vzkaz, kam šel. Zuzka tam přijde a když ho tam nenajde, tak aspoň bude vědět, kde je.

Jirkovo srdce se rozbušilo šílenou rychlostí. Dech měl jen povrchní a sípavý. Oči vytřeštěné na strašilku. Ta se ani nepohnula. Jirka si všimnul jejích obrovských kusadel. Měla na nich krev, jeho krev. Bylo to šílené, ale bylo to tak. Byla to strašilka, všežravá strašilka, před kterýma přijel holky varovat. Pak mu náhle došlo, co znamená ta rosolovitá hmota na Olinině posteli. Byla to krev. Jirka táhle zaúpěl. Do gatí mu hrklo něco těžkého a teplého a po noze se mu spustil čůrek teplé moči, jako nějaký miniaturní potůček.

Strašilka se ani nehnula. Tiše ho pozorovala tisícem svých malých oček. Z jednoho kusadla jí ukápla kapka krve. Když to Jirka uviděl, otočil se jako na obrtlíku a vrhnul se ke dveřím. Jeho levá noha však již byla totálně ochrnutá. Jirka se jen otočil, jeho pravá noha se mu zvrtla a začal padat. Ve vzduchu hmátnul po klice. Byla však příliš daleko. Dopadnul na zem a bradou tvrdě narazil do studeného linolea.

Strašilka se nehýbala. Stála pořád na stejném místě. Vypadala jako nějaká atrapa. Jo, ale atrapy nekoušou a nemají v kusadlech neurotoxin. Pak byl Jirka u dveří. Dveře byly zavřené. Jirka začal v rukou cítit nepříjemné brnění. Tělo měl už téměř celé ztuhlé. Pokusil se natáhnout po klice, ale neurotoxin působil neuvěřitelně rychle. Ruce měl náhle velice nešikovné a ztrácel z nich cit. Jen letmo zavadil pravou rukou o kliku. Levá se mu v ten moment podlomila a Jirka dopadl obličejem tvrdě na zem. V nose mu křuplo a ihned ucítil na obličeji známé teplo. Krev mu crčela z nosu a vytvářela pod ním malou rudou loužičku.

Jirka, který na rozdíl od Oliny, ještě neměl hlavu úplně ztuhlou, otevřel ústa a začal dýchat ústy. Jinak by se zadusil vlastní krví. Pak ještě otočil ztěžka hlavu, aby se podíval, co dělá strašilka. To byl poslední pohyb, který v životě udělal. S očima plnýma šoku se strnule díval na strašilku. Nehýbala se. Náhle Jirka pocítil záblesk naděje. Strašilka ho kousla, a pak umřela. On je teď sice celý ztuhlý, ale to ho za několik hodin přejde a on rychle zdrhne z tohoto smrdutého pokoje.

Strašilka se stále nehýbala a Jirkova naděje stále sílila. Pak uslyšel jakýsi zvuk. Jemné cupitání několika nožiček po linoleu. Na malý okamžik Jirka nechápal, co to může být. Strašilka, na kterou se díval se nepohnula ani o milimetr, a přesto slyšel jakési cupitání. Pak koutkem oka zahlédl pohyb pod druhou postelí. Snažil se tím směrem podívat, ale nemohl oči za nic na světě přinutit k pohybu. Pak si uvědomil jednu věc, která v tento moment byla ta nejnepodstatnější věc v celém vesmíru; přestala ho bolet hlava.

Strašilka Markéta, odpočívající pod postelí, svýma očima chladně pozorovala, jak její kolegyně kousla další kořist. Kořist sebou za chvíli bouchla o zem, a pak se nakonec přestala hýbat úplně. Strašilka Markéta usoudila, že je čas ke snídani. Strašilka Olina za ni udělala tu špinavou práci a ona se v klidu nažere. Vylezla zpod postele a cupitavým krokem se blížila ke strnulému Jirkovi.

Když se strašilka dostala do Jirkova zorného pole, Jirka poznal další obří strašilku a v duchu začal ječet. CHCÍPNI I TY, TY SVIŇO! Řval a řval. Pak se náhle strašilka Olina začala pohybovat. Pomalu k němu obě strašilky přistoupily, každá k jedné noze a začly hodovat. Jirka přestal v duchu řvát a začal se smát. Smál se a smál. Cha, cha, to je ale sranda. Tak legrační sen se mu ještě nezdál. Jirka se smál a smál. Už se těšil, až se probudí a dá si půllitr studeného mléka. To ho po ránu probere. Ten sen je sice hrozně srandovní, ale je i trochu strašidelný. Jen trochu. Vůbec se ale nebude zlobit, kdyby měl ten sen co nevidět skončit. Pak se mu ale kdesi vzadu v hlavě objevila jakási myšlenka, že to, co se děje vůbec není žádný sen, ale že je to skutečnost. Jirka jí nevěnoval moc pozornosti, a když o ní náhodou zavadil, jen se začal ještě více smát.

Když strašilka Olina viděla, že zpod postele vylezla strašilka Markéta, naštvala se. To je ale prevít, pomyslila si. Já si chytím žrádlo a ona ho přijde žrát. To snad není možné. Však já jí ukážu. Teď ne, teď je tu žrádlo, teď si s ní nebudu špinit kusadla, ale pak . . pak jí dám co proto. Pomyslela si strašilka Olina a hlasitě zacvakala kusadlama. Pak se vrhla na Jirku.

Strašilka Markéta se přiblížila k Jirkově levému kolenu, chvilku si ho prohlížela, kde by se měla zakousnout, a pak mu jediným silným kousnutím nohu v koleně překousla. Odkousnuté lýtko pak vzala do makadel u tlamy, pěkně si ho přidržela a během minuty ho celé spolykala. I s botou, ponožkami a kalhotami.

Zuzka nervózně přecházela po malé laboratoři. Kde jen ten Jirka může být. Začala být naštvaná. Měla ho ráda, ale jestli to takhle s ním bude pokračovat dál, tak ho asi mít ráda přestane.

Rychlým krokem prošla kolem masivních laboratorních stolů a přistoupila k oprýskanému stolu, který stál pod členěným oknem a který sloužil jako pracovní stůl. V laboratoři to slabě páchlo, ale Zuzka už to dávno nevnímala. Nahnula se nad stůl a vzala do ruky malou cedulku z ušmudlaného linkovaného papíru. Z jedné strany byly na papírku načmárány Jirkovým nečitelným rukopisem nějaké výpočty, týkající se jeho práce v laboratoři. Byl ve čtvrtém ročníku a většinu jeho práce představovala právě manuální práce v laboratoři. Většinou to byla syntéza dosud nepřipravených látek, které nebyly připraveny především proto, protože by byly stejně k ničemu. Na druhé straně papírku bylo poněkud čitelnějším písmem napsáno:

Zuzka se jen kysele ušklíbla a pomyslela si: `Jo, ve dvanáct, to určitě.` Nemělo cenu už dále čekat, byla by to jen zbytečná ztráta času. Kam pojede? To je přece jasné. Pojede se podívat na privát k Markétě a Olině a je moc zvědavá, co tam najde. Kdyby to ale Zuzka opravdu věděla předem, rozklepala by se strachy a snažila by se držet od privátu děvčat co nejdál. Zuzka ale neuměla předvídat budoucnost, a tak se téměř bezstarostně vydala do Pisárek.

Zuzka stála před domem, ve kterém bydlela Olina s Markétou, a stejně jako před šesti hodinami Jirka, obdivovala ona velikost a mohutnost tohoto domu. Slunce pralo na prostranství před domem ještě mnohem víc než ráno na Jirku a sladká vůně kvetoucích akátů Zuzku doslova otupovala. Po čele se jí spouštěly stružky lepkavého potu, který si každou chvíli nepřítomně stírala rukou z čela.

Moc dlouho se ve výhni před domem nezdržovala a vešla dovnitř. Jakmile za sebou Zuzka zabouchla dveře, slunce zašlo za obrovský tmavý mrak. Vypadalo to, že slunce svítilo jenom proto, aby zahnalo Zuzku dovnitř do domu. Velký černý mrak začal rychle nabývat na objemu a za pár minut se ozvalo první zahřmění. Bouřka, kterou ráno předpovídal Jirka, se začala ozývat.

Jakmile se ocitla přede dveřmi, byla si náhle jistá, že uvnitř nikdo není. Zaprvé se zevnitř neozývaly žádné zvuky a za druhé ty dveře na ni působily nějak zlověstně. Z ničeho nic se jí zježily chloupky na krku. Něco za těmi dveřmi bylo, něco moc ošklivého. Náhle za jejími zády hlasitě bouchly venkovní dveře. Zuzka přidušeně vyjekla a vrátila se do reality. Co by tam tak mohlo být? Strašidlo, duch, příšera? Nevěděla.

Kolem ní proběhl asi dvanáctiletý kluk oblečený pouze v plavkách. Zuzka koutkem oka zahlédla, že měl mokrou hlavu. Asi se byl někde koupat, pohotově odpověděl její mozek a to bys měla udělat taky, nebo se ti stane něco moc škaredého.

Pak ji ale napadlo něco, co ji stálo život. Zkusila, jestli je zamčeno. Nebylo.

Strašilka Markéta se vrazila hluboko pod postel, kde jí už začalo být pěkně těsno. Obě strašilky už byly velké jako dospělý člověk a stejně tolik i vážily. Veškerou potravu, kterou spolykaly, zužitkovaly k tomu, aby jejich tělo o něco povyrostlo. Zatím proto nedělaly téměř žádné bobky. Pouze totálně nestravitelné věci jako plexisklo, igelit, či vlasy vylučovaly z těla ven. A právě jeden takovýto chuchvalec vlasů a igelitu ležel zhruba uprostřed na zakrvácené podlaze.

Ve velké, bíle natřené budově to smrdělo velmi podobně jako v tomto pokoji. Zuzka předala malému, tlustému muži koně, nechala si podepsat papíry a rychle odtamtud zmizela. Cestou si stále, aniž by si to nějak uvědomovala, otírala boty o vysokou trávu. Na zemi na jatkách bylo plno krve a Zuzka se jí snažila podvědomě zbavit, přestože dovnitř vůbec nevstoupila.

Zuzka, která do pokoje nejprve strčila jen hlavu, tam teď vešla celá a zavřela za sebou dveře. Nechtěla, aby někdo viděl, že strká hlavu do cizího pokoje. V pokoji to nejenom smrdělo jako na jatkách, taky to tam tak vypadalo. Když se pořádně rozkoukala po pokoji, myslela že má nějakou halucinaci z horka či co. Olinina postel byla celá od čehosi tmavého, duchna ležela na zemi, také pocákaná od něčeho tmavěčervenohnědého. Také na zemi byla tmavěčervená hustá kaše. Navíc hned vedle Markétiny postele ležel pěkně obrovský bobek. Že by ty holky fakt sraly na zem? Zuzka s očima vyvalenýma a ústy dokořán na to nechápavě hleděla.

Na krátký okamžik si pomyslela, že to tu na ni nachystaly holky, teď jsou někde schované a čekají, jak se zachová. To že byl nějaký bordel na zemi, to brala. Se zemí se dala černočervená kaše snadno odstranit, ale že něco podobného bylo nasáklé do Olininy postele, to zkrátka Zuzce nešlo na rozum. Chvíli si opravdu myslela, že je to všechno jen hloupý vtip, pak ale zjistila, že to, co vidí, žádný vtip není. Taky pochopila, že ta hnusná kaše, která je všude, bude nejspíš krev.

Zuzka věděla, že to, na co myslí, je totálně šílené. Automaticky zabloudila pohledem k teráriu se strašilkami. Tiše se zasmála. Tak je to tedy pravda. Holky udělaly zabijačku ze strašilek a teď to šli i s Jirkou někam zapít. Terárium bylo prázdné, úplně prázdné a v šeru pokoje Zuzka snadno přehlédla asi pěti centimetrovou dírku vykousanou do stěny terária. I kdyby ji však viděla, těžko by z toho něco vyvodila.

Vždyť je to KREV. Zaječela její mysl a Zuzka od zkoumání podezřelé hmoty ustoupila. Pak ji to náhle napadlo. Ach, jak to bylo jednoduché. Markéta s Olinou patrně klidně spaly, když vtom do jejich pokoje vtrhnul nějaký šílený vrah. Olinu zabil přímo na posteli. Markéta se vzbudila a chtěla utéct. Vrah ji dostal na zemi. Pak sem přišel Jirka a vraha vyplašil. Ten začal Jirku pronásledovat a dostal ho někde před domem v zahradě. Jasně, tak to bude.

Už se chtěla zvednout, aby prozkoumala zahradu před domem, když vtom si všimla igelitky, která ležela na zemi. Té igelitky už si samozřejmě všimla mnohem dřív, ale teď, když čapěla na zemi, si všimla, že ta igelitka je její. Respektive byla její. Minulý týden ji půjčila Jirkovi, aby měl v čem odnést nákup z obchodu. Zapomněl si totiž tašku. `On vždycky na něco zapomněl,` pomyslela si Zuzka a natáhla se pro tašku. Byla těžká, něco v ní bylo. Z větší části byla pocákaná onou břečkou (KREV, JE TO KREV. `Už si to konečně uvědom,` znělo jí v hlavě.). Zuzka si ji opatrně přitáhla k sobě. Po zakrvácené zemi taška snadno klouzala. Nahlédla dovnitř.

Nechápavě ji ta slova rezonovala v hlavě. Začala obracet knihu ze všech stran, jakoby hledala ještě jeden nápis. Nápis, který by jí řekl víc. Ovšem nic takového nenalézala. Pak její pohled padnul na kousek papírku trčící asi z první čtvrtiny knihy. Byla to záložka. Zuzka knihu fascinovaně otevřela. Do nosu jí vnikl známý kořenný pach staré knížky, i přes velký zápach v pokoji. Ze zažloutlých stránek na ni hleděla velká hnědá strašilka. Pod vybledlým obrázkem byl velký nápis:

Vtom se zpod Olininy postele ozval hlasitý cvakavý zvuk. Zuzka se lekla a upustila knihu na zem. Hlasitě to plesklo a kousky sražené krve dopadly Zuzce na boty. Zuzka se vyděšeně podívala směrem po zvuku, ale nic neviděla. Už blbne, pomyslela si. Něco se jí zdálo. Pohlédla opět na zem. Uviděla knížku ležet na špinavé zemi a chtěla ji zvednout. Bylo jí jí líto. Taková pěkná knížka a teď leží v tom sajrajtu (KREV, JE TO KREV. `Říkej tomu správným jménem,` zaznělo jí opět v hlavě.). Pak si všimla něčeho, čeho už si měla všimnout dávno. V kaluži krve na zemi, byly jakési stopy. Poměrně malé jakoby dvouprsté stopy. Vždycky kolečko a kolem něj ve tvaru V dvě čárky. Byly vidět všude v krvi. Byly různě přes sebe a směřovaly do různých směrů. Pak si všimla ještě něčeho, stopy byly i mimo kaluž krve. Směřovaly ven pod Markétinu postel (stejné stopy vedoucí pod Olininu postel, Zuzka zatím nezaznamenala). Sledovala strnule očima malé krvavé stopy vedoucí do tmy pod Markétinu postel. Vtom zcela z jiné strany, zpod Olininy postele, cosi velkého vystartovalo a bylo to neuvěřitelně rychlé.

Strašilku Olinu už nebavilo dál čekat. Kořist sice byla dost daleko, ale však ona ji dostane. Netrpělivostí ji zaklepaly přední nohy o linoleum. Zuzka se toho zvuku lekla a upustila knížku. Strašilka Olina se znovu uklidnila. Musí počkat na příhodnější okamžik. Ta kořist něco tuší a jak se sem podezíravě dívá!

Zuzka cítila jak padá, ale místo na zem spadla na cosi tvrdého. Jakýsi osten se jí zabodl hluboko do zad. Znovu zaječela a snažila se zvednout. Nohy jí stále podkluzovaly. Vypadala, jako by chtěla plavat na znak. Zádama byla nabodnutá na obrovské strašilce a nohama divoce klouzala po špinavé zemi.

Rukama zašmátrala za sebou, rukou nahmatala jakési dráty (tykadla), pevně se jich chytila a otočila se. Trn v jejích zádech se zlomil a zůstal zabodnutý v jejím těle. Cítila, jak jí po zádech teče horký čůrek krve. Cítila se hrozně pomalá a jako ve snu. To bude tím, že se jí to všechno jenom zdá. Padla na kolena a odstrčila strašilku od sebe. Aspoň se o to pokusila. Strašilka ale byla pevně přisátá k zemi svými přísavkami, a tak se místo strašilky posunula Zuzka. Strašilka se hbitě otočila k Zuzce čelem a znovu zaútočila.

Zuzka byla zcela při smyslech. Dokonce ani neměla čas se bát. Takový dobrodružný sen se jí už dlouho nezdál. Ten si vychutná. Určitě vyhraje. Bleskově se vymrštila na nohy a tentokrát si dávala pozor, aby neuklouzla. Obří strašilka po ní znovu vystartovala. Opět jí šla po noze. Zuzka čekala, až bude strašilka na dosah a vší silou kopla. Měkkou koženou botou zasáhla plnou silou oválnou strašilčí hlavu. Ta se zvrátila do zadu, tykadlami si švihla po zádech a kecla na zadek.

Zuzka se rozhlédla po zemi, v očích jí zazářilo. Na zemi uviděla převrácenou židli. Vzala ji do rukou, otočila se k omráčené strašilce a začala do ní mlátit. Vždycky zvedla židli za opěradlo nad hlavu, zafuněla, hekla a silně bouchla židlí o strašilku. Při čtvrté ráně se odštípla ze židle noha. Na strašilce, kromě několika zlomených trnů a jedné nohy, nebylo vidět žádné vážnější zranění.

`Nevadí. Však já jí dorazím,` říkala si Zuzka a v duchu se smála. Ruce měla špinavé od zaschlé krve ze země, vlasy jí vylézaly z původně bezvadného ohonu, tváře měla červené, srdce jí divoce tlouklo a hlasitě dýchala. Stále jí plně nedocházelo, co se děje, a to bylo její štěstí. Místo toho, aby se sesypala jako uzlíček nervů, chladně na obří strašilku zaútočila a téměř ji zabila. Omráčila ji ale pořádně. To si pište. A tu hlavu taky ta potvora nemá úplně v pořádku. Ta už si krční svaly neprotáhne. Zuzka se svým myšlenkám usmála a vtom její štěstí skončilo.

Zuzka se prudce otočila, nohy jí na kluzké podlaze podjely a mlaskavě dopadla na pokousaný zadek. Ještě než dopadla na zem, bolest v poškozené hýždi zcela pominula a Zuzka pouze cítila, že jí tam vzadu něco chybí. Pak jí plně došlo, že to, co se děje, není žádný sen, ale skutečnost. Tady šlo o život. Do očí jí vyhrkly slzy. Chtěla se postavit, ale jaksi to nešlo. Tělo měla až po prsa zcela ztuhlé a z nohou jí poslouchaly jen chodidla. Něco jí kouslo. Ale CO?

Zuzka se rozhlédla po pokoji, ale nic neviděla. Jasně, uvědomila si její napološílená mysl, musí tu být ještě jedna strašilka. Holky přece chovaly dvě. Vůbec jí ale nedošlo, že ty strašilky to být nemůžou. Neměla totiž dostatečné zoologické znalosti a nečetla Jirkovu knížku. Ta teď ležela kousek za ní, mezi ní a omráčenou strašilkou, o které si Zuzka mylně myslela, že je mrtvá.

Pak se strašilka přisunula ještě blíž k Zuzce a s hlasitým křupnutím jí ukousla ruku, ve které před tím držela nohu od židle, v polovině předloktí. Z pahýlu začala prudce stříkat krev a strašilčina velká hlava byla v mžiku potažena lepkavým červeným filmem. Strašilce to ale nevadilo. Krev byla tak teplá.

Strašilka jí postupně uhlodala celou ruku až k rameni. Ze Zuzčina rozsápaného ramene stále vytékal poměrně slušný proud krve. Na zemi se tvořila další obrovská kaluž. Pak se strašilce Markétě zalíbila Zuzčina hlava. Chvíli přemýšlela, jak na to, pak se naklonila a třemi pořádnými kousanci jí hlavu ukousla. Teprve ten třetí, který jí překousl páteř, Zuzku zabil. Z pahýlu krku se vyvalil další proud krve. Ten ale rychle slábl. Jednak proto, že moc krve už v Zuzčině těle nezbývalo, a jednak proto, že její srdce už nebilo.

Když do dalšího rána strašilka Markéta Zuzku celou sežrala, vrhla se na stále napolo omráčenou strašilku Olinu. Nejprve ji ochromila svým neurotoxinem, a pak ji pomalu od zadečku sežrala. Strašilka Olina alespoň jednou v životě poznala, jaké to je, být zaživa požírána. Jenom ji hrozně mrzelo, že to nedopadlo obráceně. Že ona nebyla tou, kdo požírá, a tou požíranou, že není strašilka Markéta. Škoda, opravdu škoda.

Markéta vytáhla z boční kapsy menšího baťůžku svazek klíčů, nahmátla ten se zeleným umělohmotným krytem a zasunula ho tiše do klíčové dírky. Stála u dveří svého privátu a nechtěla vzbudit případně spící Olinu.

Otočila klíčem v zámku a zjistila, že nejde odemknout. Ne že by byl nějaký zaseklý, ale už odemčený byl. Tak Olina je přece doma. To jsem ale zvědavá, jestli spí, nebo ne. Pomyslela si Markéta a potichu vytáhla klíč ze zámku. Vložila jej pečlivě zpátky do batohu a vzala za kliku. Dveře se neslyšně otevřely a Markéta vstoupila pomalu dovnitř.

Když se Markéta nadechla vzduchu v pokoji, pomyslela si, že omdlí. Neuvěřitelně silně páchl. Asi jako maso, když se nechá dlouho na slunci. Nevěděla přesně, jak smrdí maso, když se nechá dlouho na slunci, ale jednou našla na kraji silnice v lese u Jihlavy přejetou srnku. Vypadala ještě celkem svěží. Nohy měla rozhozené v příkopě, zakrvácenou hlavu položenou na kraji silnice a střeva vedle břicha. Když Markéta popošla trochu blíž, aby se na mrtvou srnku podívala zblízka, zvedlo se otamtud mračno much a do Markétina nosu vniknul pach rozkládajícího se masa a hnijících střev. Myslela si tenkrát, že se pozvrací.

Strašilka, která měla pouze jednoduché oči, prostě na záplavu ostrého bílého světla reagovala tím, že automaticky během milisekundy přepnula na vnímání této intenzity světla, a tak viděla ihned úplně normálně. Ne však Markéta. Její rozšířené zorničky zaplavilo ostré zářivkové světlo a na několik sekund neviděla vůbec nic. To její srdce opět rozbušilo. Jestli v tom pokoji něco je, tak ji to dostane právě teď, když nic nevidí. Neměla ale pravdu. V pokoji se vůbec nic nepohnulo.

To se ale strašilce vůbec nelíbilo. Vystartovala po Markétě, zakousla se do ní, vypustila do ní silnou dávku neurotoxinu, velký kus jí urvala a vrátila se do své původní polohy. Byla dlouhá přes tři čtvrtiny pokoje, a tak se stačilo k Markétě pouze natáhnout. Strašilka Markéta byla také asi třikrát těžší než její jmenovkyně Markéta, a kdyby chtěla, pokřupala by celou Markétu během několika málo minut a ani by nemusela používat nějaký neurotoxin. Síla zvyku ale byla velká a strašilka Markéta taky nebyla žádná hrdinka. Radši svou kořist bezpečně ochromila, a pak si ji v klidu snědla, a tak to hodlala provést i teď. Usadila se pohodlně na Markétinu postel a čekala, až její kořist znehybní.

Markéta si náhle uvědomila, že jde do tuhého a to do tak tuhého, že jde o život. O její život. Na nahé noze cítila (měla jen bermudy), jak po ní stéká jakási viskózní kapalina. Asi sliny, pomyslela si Markéta. Nebyly to sliny, byl to vysoce účinný neurotoxin. Nebyl sice vstříknutý do krve, ale i tak pomalu pronikal kůží a Markéta cítila, jak jí pravá noha začíná nepříjemně brnět. Jako když dlouho nějak nepohodlně seděla a měla pak v noze mravence.

a Markéta se začala bránit. Popadla se zemi věc, která byla nejblíže a která se aspoň trochu hodila k obraně. Ulomenou nohu. Když se pro ni shýbala, strašilčina obrovská hlava byla od její vzdálena asi metr a Markéta pocítila po těle jemné mrazení, které říkalo, že má svou hlavu na krku posledních pár vteřin. Pak ale mrazení pominulo a Markéta se narovnala se svou zbraní pevně sevřenou v ruce. Strašilka se ani nehnula.

Markéta po svém bojovém výpadu rychle odskočila, popadla židli a vší silou jí praštila strašilku po hlavě.

Pak Markéta uviděla, že navzdory zlomenému tykadlu a noze ze židle, zalomené v hlavě, se strašilka chystá znovu zaútočit. Byla ale už tak velká, že v pokoji jí bylo dost těsno. Neuměla útočit bokem. Vždy se ke svému cíli musela otočit čelem. Markéta využila chvíle, kdy se strašilka začala v pokoji otáčet, vzala s vypětím všech sil peřináč, stojící před Olininou postelí, zvedla ho před sebe a vrhla se prudce na strašilku.

Markéta, která si pomalu začala uvědomovat, co se vlastně stalo, začala opět hlasitě ječet. Tentokrát ten jekot vycházel až z opravdové hloubky jejího mozku. Byl všude, v její hlavě, v jejím těle, v jejich pokoji, v umírající strašilce, v celém světě. Ječela za ty, kteří právě umírali, ječela za ty, kteří teprve umřou, ječela za ty, kteří už dávno umřeli, ječela i za ty, kteří vešli do tohoto pokoje a už z něj nikdy nevyšli. Markéta ječela a ječela.

Pan domácí, když uslyšel za dveřmi ten nelidský jekot, lekl se tak, že si načůral do kalhot od pyžama. Plný strachu pozoroval rozšiřující se flek na své nohavici, a pak, když řev neustával, se doplazil (ano, doslova doplazil) k telefonu a zavolal záchranku a policii. Nevěděl, co se přesně v tom pokoji dělo, ale muselo to být opravdu něco strašného, protože takový řev ještě v životě neslyšel. Stále se celý třásl.

Policie i celá veřejnost byla šokovaná nálezem obrovské strašilky a vědci na celém světě se snažili přijít na to, proč strašilka vyrostla do tak obrovských rozměrů. Nepodařilo se to nikomu. Asi náhodná mutace, zněl nejčastější názor. Ale ať to bylo cokoliv, život třem mladým lidem, kteří ve spárech strašilek (svět se nikdy nedozvěděl, že byli dvě) zemřeli, to nevrátí.

Epilog: V Praze, v psychiatrické léčebně v Bohnicích, na podzim 1998:

Markéta zabalená v tenkém nemocničním župánku vyběhla ze sprch, proběhla krátkou studenou chodbou a vběhla do svého soukromého pokojíku. Byla tu už čtvrt roku a líbilo se jí tu. Měla totiž pocit, že je tu odjakživa. Nepamatovala si, že by žila někde jinde jiný život. A tak stejně jako lidem, kteří nic neměli, taky nic nechybí, i Markéta se cítila šťastná a spokojená. Hupsla na svou malou postýlku a zachumlala se do duchny. Bylo navečer a venku se začalo stmívat. Markéta se zahleděla na strop a pokusila se pomalu usnout. Na nic nemyslela, jen tak ležela a hleděla do stropu. Myšlení ji bolelo a taky měla někdy dojem, že kdyby se nějaké myšlenky moc podržela, mohla by si vzpomenout na něco moc ošklivého a to ona nechtěla. Tak raději na nic nemyslela.

Obrovská planetka o průměru několika stovek kilometrů se rychlostí šedesát kilometrů za sekundu řítila kosmickým prostorem. Mířila k Zemi.

Když na ni planetka narazila, obrovská kinetická energie se změnila v teplo a kinetickou energii pohybujících se trosek. Trosek ze Země. Milióny kusů skal a kamení obsahovaly jednoduché bakterie, které jako jediné mohly přežít v chladu a vakuu kosmického prostoru. Byly zabaleny v ledu a kamení a letěly prostorem a čekaly, až meteorit, který je nese, dopadne na nějakou vhodnou planetu a oni se budou moci zase množit a růst.

© Jiří Křivohlávek, v Hlohovci 29.5.1998 - 2.6.1998