"Uhni krávo!" Křičel z širokého hnědého gauče malý chlapec na svou sestřičku, která mu na chvíli zastínila velkou televizi stojící na malém stolečku naproti gauči, kde právě dávali Lvího krále od Walta Disneye. Holčička, asi o dva roky starší, než její bratříček (chodila už do třetí třídy, narozdíl od jejího bratra, který chodil teprve do první třídy) s aurou kratších kudrnatých vlasů barvy uzrálého obilí, která vypadala jako andílek ze starých obrazů, se otočila ke svému rozcuchanému světlovlasému bráškovi, který se před chvílí probudil (neočistil si ani zuby a už seděl před televizí) a křikla na něj:

"Zavři klapačku!" Pak se zase od brášky odvrátila a pokračovala obývákem dál, směrem ke stromečku, který před chvílí i s rodičemi nazdobila. To Péťa ještě spal. Lucce to nevadilo. Hrozně ráda zdobila vánoční stromeček a určitě by ji štvalo, kdyby se jí její protivný bratříček motal pod nohama. Zdobení stromečku byl pro ni neodmyslitelný vánoční rituál, i když ještě pořádně nevěděla, co to slovo vůbec znamená, ale tušila to.

Stromeček sahal až skoro ke stropu. Spodek kmínku byl sice trochu křivý, ale Lucce to ani v nejmenším nevadilo. Alespoň vypadal jako pravý stromeček a ne jen jako nějaká umělohmotná napodobenina, jakou mívají u její kamarádky Jane. Ona se sice ve skutečnosti jmenovala Jana, ale říkali si jako v tom americkém seriálu Pobřežní hlídka z Davidem Hasselhoffem a Pamelou Andersonovou. Vždycky si o něm ve škole, nebo i potom, s kamarádkami a kamarády vyprávěli. Kluci mluvili vždycky hlavně o Pamele, ale Lucce se spíš líbil David Hasselhoff. Vypadal totiž, že si dovede se vším poradit a taky si vždycky se vším poradil. Jenom vyjímečně byl odkázaný na pomoc někoho druhého, jako například v tom příběhu, jak Mitche (David Hasselhoff) zajali piráti na lodi a chtěli ji vyhodit i z Mitchem do povětří. Mitch byl přivázaný k trubkám v podpalubí a nemohl vůbec nic dělat. Nakonec ho zachránila C. J. (sí džej, čili Pamela Andersonová) s Codym. Tenkrát se Lucie o Mitche opravdu bála, i když v duchu věděla, že se mu určitě nic nestane.

V Pobřežní hlídce hrála taky jedna hezká tmavovlasá paní, které říkali Jane a tak její kamarádka Jana chtěla, aby jí taky říkala Jane. Hlavně asi proto, že to bylo skoro jako Jana a ne proto, že by Jane byla Janina oblíbená postava. Jana měla taky ráda Mitche a ještě i Jasona. Ten byl totiž samý sval a to se Janě hrozně líbilo. Lucie si taky chtěla nechat říkat nějak americky, ale žádná postava, která byla v Pobřežní hlídce se podobně nejmenovala. Byla z toho smutná. Pak se ale zeptala táty, jak by se řekla Lucie americky. Táta ji odpověděl, že v Americe se mluví anglicky a že anglicky by se dala Lucie přeložit jako Lucy, a tak si nechala od Jany, pardon od Jane, říkat Lucy.

"Ty jsi ale lakomá," zamumlal si spíš pro sebe Péťa, zvedl se z gauče a šel si utrhnout vlastní čokoládu. Když už byl u stromečku, řekl si, že si utrhne raději dvě. Lví král má být až do tři čtvrtě na deset a to by mu jedna čokoláda určitě nestačila. Pak si ale uvědomil, že po Lvím králi mají být Hrátky z čertem a tak si raději utrhl čokolády tři. Pak se zase posadil. Vybalil si čokoládový nožík z likérovou náplní a začal studovat televizní program. 8:50 Lví král, to věděl, na to se právě teď díval, pak v 9:45 byli Hrátky s čertem. Měl dojem, že už to viděl minulý rok, a že se mu to moc nelíbilo, ale stejně nemá nic jiného na práci, a tak se na to asi podívá. A hele! 11:25 Nekonečný příběh, to musí za každou cenu vidět. To mu ty tři čokolády nebudou stačit. To si bude muset utrhnout ještě nějaké další, nebo řekne mamince, ta mu určitě čokoládu ze stromečku přinese, narozdíl od jeho protivné sestřičky, která ho stále sekýrovala a skoro nikdy mu nic nepřinesla, když se jemu samotnému nechtělo.

"Říká se prosím," napomenula ho Lucka a Petr na ni opět vyplázl ten svůj čokoládový jazyk. Čokoláda už se ale částečně rozpouštěla a z hnědé plochy vykukovaly růžové kousky Péťova jazyka. `Vypadá, jako by měl lepru,` pomyslela si opět Lucie, i když nevěděla, co to ta lepra je. Je to ale určitě něco ošklivého a určitě se to projevuje flekama na jazyku. Tím si byla Lucka skoro jistá. Dál už se ale o Petra nezajímala a znovu si začala cucat svou čokoládovou šišku, ve které už se procucala až dovnitř do dutiny a sledovala dál, už poněkud vybledlého, Lvího krále.

Pak Lví král skončil a začaly Hrátky s čertem, pak skončily i Hrátky s čertem a začal Nekonečný příběh atd. atd. Děti seděli u televize a později se k nim přidali i rodiče. Slunce udělalo na obloze svůj malý zimní oblouk, pak se přiblížilo nad obzor a pomalu zapadlo. Za hodinku na to, to stále Petr s Lucií a s rodiči seděli u té všemocné bedýnky a nevnímali co se děje venku, se zatáhlo a venku začal fičet silný nárazový vítr. Později začalo i sněžit.

Naši hrdinové bydleli v malé vesničce na úpatí Bílých Karpat nedaleko od Uherského Brodu. Tady sněžilo vždycky pořádně. Teď to vypadalo, že ostatní vánoční dny budou pěkně bílé, tak jak to má být. Kolem čtvrt na osm večer šel otec na záchod a oknem na chodbě viděl, že na ulici osvětlené nepříjemným intenzivním oranžovožlutým světlem sodíkové výbojky, poletuje sníh. Spíš by se ale dalo říct sviští sníh, protože vítr byl venku opravdu silný. Mimo obývák, kde nekřičela televize bylo slyšet temné hučení a škvírami u oken kvílela meluzína.

"Jezerní královnu né, to je hrozná blbost. Všichni to říkají, já se chci dívat na Lotranda," argumentovala Lucka.

"Jo ták," řekl otec a vypadal, že se zamyslel. Místo toho se však snažil zaslechnout hukot větru. Teď, když věděl, co má poslouchat, ho zaslechl bez problémů. Takové tajemné, kolísající hučení. Huu, huuuuu. Pak to však náhle udělalo HUUU až zadrnčeli okna. Několik sekund na to přestala jít elektřina. Rodinka se ocitla ve tmě. Teda téměř ve tmě. Na stole totiž pomalu dohořívala spirálovitě kroucená svíčka z fialového vosku, která překvapené tváře dětí i rodičů osvětlovala slabým chvějivým světlem.

"Říká se ta Zubejda," opravila ho Lucka, ale říkala si to spíš pro sebe, protože si uvědomila, že jestli proud nenahodí, opravdu neuvidí Zubejdu a ani Lotranda.

"Ale, tak se furt nehádejte mládeži. Co kdybychom si udělali černou hodinku, jako za starých časů?" Zeptal se tatínek od okna. Vichřice venku temně hučela a sníh tiše šustil, jak ho vítr metal proti oknu.

"Tak dobře, mládeži. Tak já teda začnu," začal opět tajemně tatínek, ale v tom se obrátil na svou ženu a zeptal se jí:

"Tak dobře, já teda začnu a běda tomu," řekl tatínek a zvedl výhružně prst před obličej tak, že mu jeho třepotavý stín rozpůlil obličej přesně na polovinu. "Kdo mě přeruší. Ten nedostane od Ježíška žádné dárky."

Obě děti souhlasně přikývli, maminka se jen usmívala, a tak pokračoval ve vyprávění. Venku se vítr trošku utišil, ale přesto všichni slyšeli, jak sníh o okno tiše šustí. Svíčka, ze které zbývala už jen asi jedna čtvrtina, hořela malým žlutým plamenem, který se třepotal od toho, jak tatínek mluvil a dýchal tak na něj. Náhle si tatínek také uvědomil, že by mohli spolu zažít moc pěkný Štědrý večer. Budou tu sedět jen při svíčce a vyprávět si. Díky televizi spolu mluvili žalostně málo. Jestli ovšem teď zapnou proud, jejich povídání skončí ještě dřív, než opravdu začalo a děti, ale i oni, rodiče, budou ochuzeni o něco, co se už nikdy nemusí znovu opakovat. O poznání toho, že jsou rodina a že by měli držet při sobě a věnovat se sobě navzájem a ne televizi, nebo o poznání toho, že by měli spolu víc mluvit a ne se hádat o to, na co se budou dívat v televizi. To všechno si tatínek v této zajímavé chvíli uvědomil a prosil Boha, aby ten blbý proud zůstal alespoň na hodinu vypnutý. Moc o to stál.

"Jednou, to jsem byl ještě malé dítě, tak jako vy," řekl tatínek a kývl hlavou směrem k dětem, které měli uši nastražené jako hlídací psi. "Mě babička, teda moje maminka, vyprávěla o tom, jak chodila k sedlákovi do služby. To jí bylo tak patnáct, šestnáct. Skončila školu a protože rodina potřebovala peníze, na další študije nebylo ani pomyšlení. Babička musela do služby. Pracovala u bohatého sedláka, který měl plno dobytka a velké pole. Babička musela každý den, kromě neděle, to stačilo, když přišla až k polednímu, v pět hodin vstávat, aby už před šestou byla u sedláka a dala žrát prasatům, kozám, kravám, koňům, slepicím, kačenám a husám. V létě se koně, krávy a kozy pouštěli na pastvu, ale v zimě jim musela nadělit pořádný kopec sena, nebo jiného krmiva, třeba ovsa pro koně.

Měla tak až do oběda co dělat a odpoledne znovu to samé. Neměla to lehké a moc peněz za to nedostávala, protože sedlák byl lakomec. Proto se u babičky doma moc dobře neměli. Byli chudí a často mívali hlad. Né jako vy, holoto," řekl varovně otec a pohlédl na děti, jestli poslouchají. Poslouchali. Stejně tak jako jeho žena.

Děti měli v očích takové ty podivné jiskřičky, jaké děti mívají, když mají radost a jeho žena vypadala taky velice nadšeně, a tak se zhluboka nadechl a tichým hlasem pokračoval v příběhu, který mu jeho maminka vyprávěla snad před třiceti lety, ale který si stále moc dobře pamatoval. Byl smutný a veselý zároveň a v tehdy dvanáctiletém kloučkovy zakořenil jako pýr v úrodné půdě. Stačilo teď, aby zavřel oči a viděl před sebou svou maminku, jak mu ho vypráví. Teď ho zase pro změnu on vyprávěl svým dětem. Kdyby ho jeho maminka viděla, měla by z něj radost. A tak tedy ve ztichlém, spoře osvětleném pokoji pokračoval ve vyprávění příběhu, který se stal před více než šedesáti lety.

"V době, kdy se následující příběh odehrál, byla zrovna zima, před vánocemi. Babička byla hladová a vymrzlá a přesto si nestěžovala a v pět hodin ráno vstala a šla jako vždy k sedlákovi do služby. Venku mrzlo až praštělo a na ulicích bylo velice kluzko. Však si babička několikrát kecla rovnou na zadek, než k sedlákovi došla. Nejprve pokrmila prasata, protože ty když nedostali brzy žrát, hrozně kvičeli a budili starou selku, která si ráda pospala. Tak babička tedy nejprve pokrmila prasata a pak i ostatní havěť. V devět odjel sedlák i se selkou do Brodu za obchodem a babička zůstala na statku skoro sama, jen se dvěmi dalšími čeledíny.

"Jako naschvál však byl sedlák se selkou pryč. Babička s Vinckem museli jednat. Nemohli čekat na panstvo, které přijde určitě až k večeru a nechat čuníka trápit. Druhý čeledín byl bůhví kde, a tak se Vincek dlouho nerozmýšlel, zaběhl do kůlny pro sekeru a praštil nebohého čuníka tupým koncem pěkně mezi oči."

"A v tu ránu bylo po čuníkovi. Už se netrápil. `Co s ním uděláme?` ptala se Vincka celkem vyplašená babička. `Nic, co by jsme dělali. Necháme ho tu a až panstvo přijede, tak jim řekneme, co se stalo,` odpověděl Vincek a šel si po svém. Babička ještě chvíli stála nad mrtvým čuníkem a říkala si, jaké by to bylo báječné, kdyby si tak mrtvého čuníka mohla odvézt domů. To by doma zbytek zimy nemuseli hladovět. Pro ni, pro jejich šest sourozenců a pro rodiče to mohlo z trochou skromnosti znamenat, že by měli až do března co jíst. Minimálně. Čuník to byl víc než pěkný. Vždyť za týden měla být zabijačka. Měl nejméně dvěstě kilo.

Den pomalu uběhl. Začalo se šeřit a babička začala chystat nápoj pro zbylé čtyři čuníky, když v tom za ní přišel čeledín Vincek, který zabil čuníka se zlomenou nohou. Byl to celkem urostlý asi třicetiletý mládenec se světlými mastnými vlasy, které mu trčeli zpod špinavé beranice. `Ty Aničko, něco mě napadlo,` řekl tiše Vincek a jeho modré oči na babičku tajemně pomrkávaly. `A copak?` zeptala se ho unavená babička. `Kolik je vás doma?` zeptal se Vincek. `Proč se ptáš?` odvětila nechápavě babička. Vincek, jakoby ji neslyšel, se zeptal znova. `Kolik je vás?` `Devět,` odpověděla nechápavě babička. `A jak se vám daří?` pokračoval Vincek ve výslechu. `Žijeme chudobně, ale nestěžujeme si,' odvětila babička nechápavě. `Takové prasátko by vám přišlo vhod co?` udeřil hřebík na hlavičku Vincek a kývl směrem k chlévu. `Přišlo,` řekla tiše babička. `Ale o tom se nám může jenom zdát.` `Možná ne,` řekl šeptem Vincek. Naklonil se k babičce a opět šeptem dodal: `Mám nápad.` A pak babičce vylíčil, co ho napadlo a co mají udělat, aby čuníka získali. To už byla venku tma a za chvíli nato přijel sedlák se selkou."

"Když se sedlák objevil na dvoře, přišla babička za ním a celá vyplašená mu řekla: `Vědí, když tu nebyli, stala se taková věc..` začala babička. `No copak Anča?` chtěl vědět sedlák. `Zdechlo jedno prase,` řekla opatrně babička. `A japá to?` ptal se podezíravě sedlák. `Vědí, šla jsem se v poledne podívat, jestli už mají všechno sežrané a jedno tam leželo už úplně tuhé. Vůbec jsme s ním nehýbali. Čekali jsme na vás, až co vy na to,` lhala babička a celá vylekaná čekala co na to sedlák. Ten si jen cosi zamumlal pod vousy a zamířil do chléva a babička celá vylekaná pospíchala za ním. Z maštale zvědavě vykukoval Vincek."

"Trochu víc vlevo," radila mu Lucka, která podle šramotu tatínkovi ruky, určovala, kde tatínek hledá a radila mu, kde viděla sirky naposled. Za chvilku je tatínek opravdu nahmátnul. Otevřel krabičku a jak to tak bývá, obsah se mu vysypal na stůl. Otevřel krabičku vzhůru nohama. Poslepu nahmátl jednu sirku a škrtnul. Žlutý syčivý plamínek ozářil obývák. Tatínek jej přiložil na bílý knot svíčky a svíčka se za okamžik rozhořela. Pak z pomocí dětí rychle posbíral ostatní sirky a vložil je pečlivě do krabičky, všechny pěkně hlavičkami na jednu stranu. Pak se nadechl, že bude pokračovat, ale než ze sebe stačil vypravit jakékoliv slovo, rozsvítil se lustr. Elektrika začala jít. Všichni náhle začali mžourat očima, jak byli oslněni intenzivním elektrickým světlem. Na televizi se rozzářila červená kontrolka, která se jakoby snažila upoutat něčí pozornost.

`A je to,` pomyslel si tatínek. Děti se budou chtít dívat na televizi. Už je nebude zajímat, jak dopadl příběh, který jim před chvílí vyprávěl. Lotrando a Zubejda, nebo Jezerní královna jsou pro ně určitě zajímavější, než jeho vyprávění. Také maminka vypadala zklamaně. Smůla. Televize zase vyhraje. Uplynula sotva půlhodina, co přestala jít elektrika a z Jezerní královny uběhlo necelých patnáct minut. To se děti budou chtít určitě dívat. On je samozřejmě přesvědčovat nebude. Nebude jim násilím své vyprávěním nutit. Škoda. Sám cítil, jak ho to baví, vyprávět svým dětem příběh, který jemu kdysi vyprávěla jeho matka. Pak se ale stalo něco, v co nedoufal. Nevěřil, že by se to mohlo stát. Spíš si myslel, že elektřina znovu přestane jít. Místo toho se však stalo něco zcela jiného a pro tatínka mnohem příjemnějšího.

"Zhasni to blbé světlo, ať nám to táta může dovyprávět," řekl Petr a bylo mu, jakoby se stal zázrak. Byl to ještě lepší pocit, než kdyby vzal kladivo a roztřískal televizi. Tento pocit byl spíš jakoby jeho děti vzali kladivo a roztřískali televizi za to, že jim brala tolik času. Tatínek jasně cítil ten rozdíl. Rozdíl mezi tím, kdyby on sám se snažil přimět děti k tomu, aby poslouchali dále jeho povídání a tím, kdyby se děti snažili přimět k dalšímu vypravování jeho. Teď se děla ta druhá možnost a byla to ta nejpříjemnější možnost.

Z velkou radostí sledoval, jak se Lucka natáhla po vypínači a zhasla. Obývák znovu zaplavila ona příjemně tajemná atmosféra, kterou poněkud rušila červená kontrolka na televizi, která po tmě zářila podstatně jasněji. V tom ale tatínek opět začal vyprávět a červené světlo na televizi začalo v očích všech rychle blednout. Místo něho všichni, včetně tatínka, viděli jít sedláka v tmavém huňatém kožichu do chléva a za ním cupitat štíhlé šestnáctileté děvčátko v hnědém pleteném vlňáčku a tmavě červeným šátkem na hlavě.

"Po minutě, která babičce připadala mnohem delší, se sedlák zvedl a zeptal se babičky: `Copá se mu tak mohlo stát Anči?` `Nevím, asi se mu zauzlovali střeva. To se občas stává,` pípla babička. `Hmm,` sedlák na to. `Tak víš co, běž za Vinckem a zakopte ho do hnoje. Rozumělas?` rozkázal babičce sedlák hlasem, který nepřipouštěl naprosto žádný odpor. `Rozuměla,` řekla poslušně babička a odcupitala za Vinckem. Babička mohla sedláka požádat o to, jestli by si prase nemohla odvést domů, ale dobře věděla, že zadarmo by jí ho sedlák nedal a navíc by si prase prohlédl určitě mnohem pečlivěji, jestli se mu nestalo něco jiného, než co říkala, a tak babička radši neříkala nic a poslušně šla za Vinckem, aby spolu prase zakopali.

Navzdory tomu, že venku celkem dost mrzlo, byl hnůj zmrzlý jen napovrchu. Kdyby měli prase zakopávat do země, zakopávali by ho snad až do půlnoci. Takto měli práci podstatně snadnější. V hnoji pracovali baktérie i v zimě a tak hnůj vevnitř hřál a nebyl zmrzlý. Přesto Vincek z babičkou zahrabali prase jen těsně pod povrch. Dělali to ale pomalu, aby to vypadalo, že prase zahrabávají hluboko. Sedlák si jich ale stejně moc nevšímal. Když prase zahrabali, bylo už téměř osm večer. A tak se babička sbalila a šla domů. Ale ještě než odešla, zašla za Vinckem, který na statku přespával, protože byl přespolní, cosi si pošeptali, mrkli na sebe a pak už babička spěchala domů."

Protože prase bylo zahrabané jen kousek pod povrchem, měli ho za chvíli vyhrabané. Pak jej rychle naložili na tragač. Alespoň se snažili, aby pracovali rychle. Prase ale bylo těžké, no jako prase. Naštěstí byl Vincek silný mládenec, a tak se mu i z babiččinou pomocí podařilo prase přivléct k tragači a nasunout jej na něj. Když se ale babička snažila s tragačam odjet, ani s ním nehnula. `Ukaž,` řekl Vincek, vzal za tragač a horko těžko se s ním rozjel. Kolo se bořilo do udusaného sněhu a Vincek z babičkou měli co dělat, aby prase vyvezli před statek.

Oba dva vyčerpáním funěli a od úst se jim divoce kouřilo. `Jak daleko bydlíš Aničko?` zeptal se Vincek. `Asi kilometr,` odpověděla šeptem babička. `Tak jdem,` zavele Vincek a rozjel se s těžkým břemenem po zasněžené cestě. Naštěstí byl statek na menším kopečku a tak musel Vincek tragač hlavně brzdit. `Ty jsi tak hodný Vincku. Jak já se ti jen odvděčím?` ptala se babička Vincka. `Ále, o tom nemůže být ani řeč. Když můžu, pomůžu,` řekl skrz zuby hekavě Vincek. `Každopádně je půlka prasete tvoje,` řekla babička a pospíchala za Vinckem z kopce. Vincek neodpovídal. Když sešli s kopce a byli tak asi v půli cestě, Vincek zastavil a hlasitě oddechoval. Když se trochu vydýchal řekl: `To ani náhodou Aničko. Vás je devět, já jsem sám. Vy to prase potřebujete mnohem víc než já a už ani slovo, nebo se naštvu a odvezeš si ho sama.` Tak babička mlčela a byla šťastná, že je na ni Vincek tak hodný.

Pak dovlekli prase do dvora a tam ho nechali. `Zítra ho naši vykuchají a zpracují. Moc děkuju Vincku,` řekla babička a hlavně proto, že byla tma dala Vinckovi šťavnatou pusu na promrzlé líčko. I tak babička cítila, jak se červená. `Ale prosím tě,` zamumlal Vincek, párkrát přešlápl na místě a pak zmizel ve tmě. Musel ještě upravit hnůj, aby sedlák ráno nic nepoznal.