Neděle u něj doma probíhala jako obvykle, ráno se ještě nic moc nedělo, ale k polednímu se tatínek začal nalévat tím hnusným pivem a při obědě na sebe s maminkou zase řvali a když z toho Josífka přešla chuť, začal řvát tatínek i na něj a maminka, která byla zase naštvaná, mu uštědřila facku a když ani ta mu nedodala chuti, tak ho tatínek vyhodil z kuchyně. Když za sebou zavřel kuchyňské dveře slyšel, že rodiče přidali na hlase. Už tady nechtěl být ani chvilku. Vzal si teplou bundu, rukavice a čepici, co dostal minulý rok na vánoce. U dveří si obul boty a po chvilce zápolení se šňůrkami, na svých pět let byl velice chytrý a šikovný, mohl vyrazit. Hlasitě za sebou zabouchl dveře, aby to rodiče slyšeli. V duchu doufal, že ho vezmou zpátky domů, ale rodiče byli tak zabraní do sebe, že nic kolem sebe nevnímali. Josífek byl rozhodnutý navždy od rodičů odejít, ale věřil, že ho přece jen zavolají zpátky. Nezavolali.

Už půl hodinky se toulal na ulici kousek od domu. Byla to velice dlouhá ulice, kterou lemovaly vysoké, studené domy. Jeden z nich, až tam daleko na druhé straně ulice, byl ten jeho. Josífek se radši obrátil na druhou stranu. Začínala mu být zima. Navíc v tu chvíli začal ulicí foukat mrazivý vítr. Josífek se k větru i svému domu otočil zády a pomalu se šoural dál. Asi za minutu mu na nos dopadla malá vločka. Josífek se zastavil, zkřížil oči jak uměl a zaostřil je na vločku. Byla krásná a netála.

Náhle ale uviděl na protější straně ulice něco zvláštního. Vítr se tam velice divně točil u rohu jednoho domu a kupil tam velkou hromadu sněhu. Nebyla to ale obyčejná hromada. Měla tvar velké koule a to přišlo divné i pětiletému Josífkovi. Narovnal trochu hlavu a začal velkou kouli pozorovat s trochu větším zájmem. Za pár minut už byl Josífek zvědavý až k nevydržení. Na asi metrové kouli sněhu se udělala koule trochu menší, asi dvoutřetinová. Kdyby Josífek nebyl tak hrozně unavený, vyskočil by z pod příjemné sněhové pokrývky a utíkal by se na ty dvě divné koule podívat, ale tady na zemi pod sněhem bylo tak příjemně. Pak se ale v duchu opravil, ne dvě divné, ale tři divné koule, přičemž ta třetí koule měla v průměru asi třicet centimetrů a seděla na kouli druhé.

V tom momentě spadl Josífkovy kámen ze srdce. To přece nejsou žádné tři divné koule ale SNĚHULÁK. Ten byl ale veliký. Určitě měl skoro dva metry. Náhle ale vítr zafoukal tak prudce, že se sněhulák převrátil a spadl na popelnice, které stály opodál a které se taky převrátily a vysypaly. Špína a nepořádek na sněhu, vypadaly jako rozlitá tuš na bílém papíře. Pak Josífkovi přejel po zádech mráz a do srdce se mu vlila velká vlna adrenalinu. Napůl zmrzlé Josífkovo tělo se roztřáslo a celková otupělost náhle zmizela a zima se mu zakousla plnou silou do jeho malého těla.

Josífek zíral přes sněhovou clonu na upravujícího se sněhuláka a klepal se jako ratlík. Zčásti zimou, ale především strachem. Pak se ale stalo to, čeho se Josífek obával nejvíc. Jakmile si sněhulák nasadil oči, rozhlédnul se kolem sebe a protože neměl žádný krk, otočila se mu hlava přímo na těle několikrát kolem dokola a vydal se přes ulici směrem k Josífkovy. Ve skutečnosti se spodní koule koulela, a tak se sněhulák spíše přesouval či překuloval k Josífkovi.

Přestože měl Josífek velký strach, jeho tělo už bylo ztuhlé natolik, že nebyl schopný se ani postavit, natož začít utíkat, a tak jen z vyvalenýma očima sledoval jak se sněhulák blíží, a jak je větší a větší. Když už se malému Josífkovy zdálo, že sněhulák je všude kolem, tak se zastavil, uhlíky se zaměřily na Josífka a promluvil. Kdesi pod nosem se na Josífka otvírala velká bílá díra a z hrdla vycházel tichý šustivý hlas, jako když sníh padá na kus jemného papíru.

Josífek byl natolik překvapený, že se na otázku vůbec nepokoušel odpovědět, protože ji sotva zaregistroval. Ze sněhuláka ale vycházel zvláštní klid a když se na něj Josífek podíval pořádně, musel se v duchu i usmát. Před ním stály na sobě tři velké sněhové koule, z prostřední vycházely krátké válečkovité výběžky. Na horní kouli byl naražen veliký oprýskaný kastrol z jedním uchem, které trčelo směrem dopředu a vypadalo jako kšilt. Z prostředku koule trčela velká tmavá a nahnilá mrkev i s vlásečnicovými kořínky, takže sněhulákův nos vypadal poněkud chlupatě a místo očí mělo to podivné stvoření jen kousky uhlíků, přičemž to levé bylo zjevně menší než to pravé. Přesto měl ale Josífek silný pocit, že ho ty dva uhlíky intenzivně sledují. Pak se sněhulák zeptal znovu:

"Nemám," vyhrknul na sněhuláka Josífek a lekl se toho, že vůbec promluvil. Pak se ale osmělil, chvilku sbíral odvahu a pak se sněhuláka zeptal:

"Je a hrozná," řekl Josífek a cítil, že je promrzlý až na kost.

"To není ZŽádný SSTudený ŠŠníCHCH. Podívej SSe," řekl sněhulák a uždíbl z kuličky malý kousek sněhu a hodil ho asi deset metrů po větru. Ždibec v mžiku zapadl do sněhu a dál se zdánlivě nic nedělo. Zrovna chtěl Josífek říct, že JE to obyčejný sníh, když vtom uviděl, že z místa dopadu vychází temně rudé světlo. Během okamžiku několikanásobně zesílilo a sníh v okolí začal rychle tát. Za okamžik bylo kolem zářícího ždibce sněhu dvoumetrové kolo mokrého asfaltu, ze kterého začala stoupat pára. Josífek zřetelně cítil teplo, které z toho směru přicházelo.

Tak jo, pomyslel si Josífek a kuličku strčil do pusy. Nejprve chutnala jako obyčejný sníh, ale když Josífek polkl vodu z kuličky, která mu zvolna tála v ústech ucítil v žaludku silné a velice příjemné teplo, které jakoby ho zevnitř pomalu prohřívalo. Josífek polknul další trošku vody a v mžiku byl plně rozehřátý na svou tělesnou teplotu a možná i trochu víc, protože mu vyjely oči a z úst se mu vyvalilo velké mračno horkého dechu, který zahalil sněhulákovu hlavu. A to před minutou byl jeho dech sotva vidět.

To je ale bomba ten sníh, pomyslel si náhle úplně svěží Josífek a zhltnul zbytek kuličky. Čekal, že se rozehřeje ještě víc, ale žádné další rozehřívání už na sobě Josífek nepozoroval, měl ale pocit a věděl že je to víc než pocit, že by mohl klidně nahý dojít až na severní pól a klidně i zpátky a nezmrznul by. Cítil v sobě ohromnou energii a sílu a už mu vůbec nebyla zima, spíše naopak.

"DóbŠŠe tedy. V튊 ta první kuliŠŠKa proměnila jen jednu miliontinu veŠŠkeré SSVé CHCHmoty na eeneRRGiia bude tu hŠŠát jeŠŠtě pár let. Tato kuliŠŠka pRŽemění VŠŠeCHCHnu CHCHmotu tém슊 okamŽŠitě," řekl sněhulák a podal Josífkovy úplně stejnou kuličku, jako prvně. Pak popošel, či se poodkulil asi o metr zpátky a znehybněl.

"Děkuju," řekl Josífek. Pak si všiml, že se sněhulák nehýbá. Pro Josífka byl pan Sněhulák mrtvý. Byl to už jen obyčejný sněhulák, kterého za pár hodin odhrnou silničáři ze silnice a který na chodníku pomalu roztaje. Josífek plakal.

Josífek byl totiž stále naštvaný na rodiče a chtěl jim udělat nějaký naschvál. Zbořím jim barák, říkal si. Ale jak to ten sněhulák odpálil? Jasně odhodil to a řekl podívej. Josífek si tedy stoupl asi dva metry od zdi domu, rozmáchl se a mrštil kuličkou o zeď. Josífkovy na chvilku zamrazilo v zádech, že rozbije okno panu Vonáskovi, co bydlí v přízemí a je pekařem, ale kulička se přilepila asi deset centimetrů od okna a tři metry od země.

Pan Vonásek právě přicházel ke svému bytu a vtom uviděl, že má vedle okna nalepenou sněhovou kuličku.