PLÁČ

 

      Tak jsem se onehdá rozhodnul, že si vyjedu na kole. Nebylo zrovna nejtepleji, ale co, vždyť jsem mladý otužilý kluk, který něco vydrží,řekl jsem si. A tak jsem vyjel do slunečného, ale chladného říjnového dne.

      Pětistupňový vzduch mi vbrzku fičel kolem tváří a čechral krátké vlasy. Jel jsem s větrem o závod. Brzy mi však došel dech a já zvolil poněkud mírnější tempo. Navíc začal stoupat i terén a o fičení větru se mi brzy mohlo jen zdát.

      Pomalu jsem stoupal do kopce. Organismus se zahříval, tělo se potilo a mozek odpočíval. Když jedu na kole, tak vždycky odpočívá.Nemyslím na nic pořádně. Hlavou se mi míhají rychlé povrchní myšlenky,které mizí stejně rychle, jako ubíhající podzimní krajina. I během dvou tří hodin strávených na kole si neuvědomuju, že bych kdy o něčem přemýšlel. Mozek si odpočine od běžných věcí, zatímco se zabývá udržením mého těla na kole a kola na silnici. Snaží se, abych nenarazil do sloupu vysokého napětí, a abych zvládnul projet křižovatkou.

      A už tu byl vrchol kopce. Byl to nádherný pocit, být na vrcholu.Konec úmorného šlapání. Žlutočervená krajina pode mnou a já nad ní.Shlížel jsem na ni jako praotec Čech na zemi zaslíbenou, spocený, ale šťastný. Teď mě čekal prudký sjezd do nížiny, mezi stromy, ptáky,zvířátka a lidi. Těšil jsem se na to napětí, na tu extázi, kterou zažívám, když se řítím na kole padesátikilometrovou rychlostí po nerovné silnici, za každou zatáčkou hrozí smrt, ale také naděje, že silnice, náhle se objevující za zatáčkou bude průjezdná. Zatím byla průjezdná vždycky.

      Zapnul jsem si bundu až po uši, zhluboka se nadechnul a vyrazil.Zpočátku jsem se trochu opřel do pedálů, aby mé tělo dostalo trochu slušnou rychlost. Pak jsem náhle ucítil, jak se mě zmocnila gravitace a nemilosrdně mě tlačila po silnici dolů. Vrčení vzorku kola se slilo v monotóní hukot. Vítr se mi znovu opřel do tváře, tentokrát ještě mnohem prudčeji než když jsem vyjížděl. Číslice na digitálním tachometru se přehoupli přes 45 km/h. Začínal jsem se vznášet nad silnicí, alespoň mi to tak připadalo, a pak...

      Místo příchodu očekávaného pocitu vzrušení přišlo něco zcela neočekávaného a nepochopitelného; pláč. Cítil jsem, jak mi po očích tečou slzy, vítr je strhává do koutků, pak trochu zastudí po tváři a jsou pryč, jedna, druhá, třetí... Jsem jako kropicí vůz, napadá mě.Řítím si to skoro padesátkou studeným vzduchem a kropím ulice, proč?Proč pláču? Co se mi proboha stalo? Hledám v sobě odpověď na tyto otázky, ale nic nacházím. Mozek se snaží ďábelsky rozjeté kolo udržet na silnici a můj pláč ho vůbec nezajímá.

      A tak ho nutím zamyslet se. Přestávám se soustřeďovat na cestu a nořím se do sebe. Co mi chybí, ptám se sám sebe. Bydlet mám kde,jídla a pití mám dostatek, žádnou chorobou netrpím, nic mě nebolí,dokonce mám i tolik zatracované a také vychvalované peníze. Tak v čem je problém, proč pláču? Chybí ti dívka, odpovídá kdosi. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že můj mozek konečně něco vymyslel. Ano, tím to asi bude. Chybí mi někdo, kdo by mi byl oporou v tomto drsném světě,někdo, kdo by vzal mou promrzlou ruku do své a podělil se se mnou o své tělesné teplo, někdo, kdo tu bude vždy, i když se ostatní ode mne odvrátí. Ano, chybí mi dívka, to bude důvod mého náhlého pláče.

      Mozek přestal přemýšlet a zhostil se zase řízení kola, upravil dráhu a navedl mě víc na pravou část silnice, jak bývá zvykem v těchto krajích. Kopec pomalu skončil a kolo začalo zpomalovat. Prudký vítr zvolna přestal útočit na moji tvář a já náhle přestal plakat. A vtom mi vše došlo. Zaplavilo mě to náhle, jako aprílová přeháňka. Jak jsem zpomalil, v tu chvíli jsem si uvědomil proč jsem plakal. Byl to vítr,chladný vítr, ten za to mohl. Ten způsobil můj pláč, to on mi vehnal slzy do očí až mi smáčeli tvář a pak je z ní serval a smočil jimi silnici. Vítr byl příčinou mého pláče a ne to, že nemám dívku.

            Sjel jsem z kopce a barevnou kaštanovou alejí jsem zvolna ujížděl k domovu. Na tváři mi zasychaly zbytky slaných slz, které rychle vysušoval chladný větřík a o něco teplejší paprsky zlatého podzimního slunce.

© Mgr. Jiří Křivohlávek, podzim 1999