PLÁČ
Tak jsem se onehdá rozhodnul, že si vyjedu na kole. Nebylo zrovna
nejtepleji, ale co, vždyť jsem mladý otužilý kluk, který něco vydrží,řekl
jsem si. A tak jsem vyjel do slunečného, ale chladného říjnového dne.
Pětistupňový vzduch mi vbrzku fičel kolem tváří a čechral krátké
vlasy. Jel jsem s větrem o závod. Brzy mi však došel dech a já zvolil poněkud
mírnější tempo. Navíc začal stoupat i terén a o fičení větru se mi
brzy mohlo jen zdát.
Pomalu jsem stoupal do kopce. Organismus se zahříval, tělo se potilo a
mozek odpočíval. Když jedu na kole, tak vždycky odpočívá.Nemyslím na nic
pořádně. Hlavou se mi míhají rychlé povrchní myšlenky,které mizí stejně
rychle, jako ubíhající podzimní krajina. I během dvou tří hodin strávených
na kole si neuvědomuju, že bych kdy o něčem přemýšlel. Mozek si odpočine
od běžných věcí, zatímco se zabývá udržením mého těla na kole a kola
na silnici. Snaží se, abych nenarazil do sloupu vysokého napětí, a abych
zvládnul projet křižovatkou.
A už tu byl vrchol kopce. Byl to nádherný pocit, být na vrcholu.Konec
úmorného šlapání. Žlutočervená krajina pode mnou a já nad ní.Shlížel
jsem na ni jako praotec Čech na zemi zaslíbenou, spocený, ale šťastný. Teď
mě čekal prudký sjezd do nížiny, mezi stromy, ptáky,zvířátka a lidi. Těšil
jsem se na to napětí, na tu extázi, kterou zažívám, když se řítím na
kole padesátikilometrovou rychlostí po nerovné silnici, za každou zatáčkou
hrozí smrt, ale také naděje, že silnice, náhle se objevující za zatáčkou
bude průjezdná. Zatím byla průjezdná vždycky.
Zapnul jsem si bundu až po uši, zhluboka se nadechnul a vyrazil.Zpočátku
jsem se trochu opřel do pedálů, aby mé tělo dostalo trochu slušnou
rychlost. Pak jsem náhle ucítil, jak se mě zmocnila gravitace a nemilosrdně
mě tlačila po silnici dolů. Vrčení vzorku kola se slilo v monotóní hukot.
Vítr se mi znovu opřel do tváře, tentokrát ještě mnohem prudčeji než
když jsem vyjížděl. Číslice na digitálním tachometru se přehoupli přes
45 km/h. Začínal jsem se vznášet nad silnicí, alespoň mi to tak připadalo,
a pak...
Místo příchodu očekávaného pocitu vzrušení přišlo něco zcela
neočekávaného a nepochopitelného; pláč. Cítil jsem, jak mi po očích tečou
slzy, vítr je strhává do koutků, pak trochu zastudí po tváři a jsou pryč,
jedna, druhá, třetí... Jsem jako kropicí vůz, napadá mě.Řítím si to
skoro padesátkou studeným vzduchem a kropím ulice, proč?Proč pláču? Co se
mi proboha stalo? Hledám v sobě odpověď na tyto otázky, ale nic nacházím.
Mozek se snaží ďábelsky rozjeté kolo udržet na silnici a můj pláč ho vůbec
nezajímá.
A tak ho nutím zamyslet se. Přestávám se soustřeďovat na cestu a nořím
se do sebe. Co mi chybí, ptám se sám sebe. Bydlet mám kde,jídla a pití mám
dostatek, žádnou chorobou netrpím, nic mě nebolí,dokonce mám i tolik
zatracované a také vychvalované peníze. Tak v čem je problém, proč
pláču? Chybí ti dívka, odpovídá kdosi. Chvíli mi trvá, než si uvědomím,
že můj mozek konečně něco vymyslel. Ano, tím to asi bude. Chybí mi někdo,
kdo by mi byl oporou v tomto drsném světě,někdo, kdo by vzal mou promrzlou
ruku do své a podělil se se mnou o své tělesné teplo, někdo, kdo tu bude vždy,
i když se ostatní ode mne odvrátí. Ano, chybí mi dívka, to bude důvod mého
náhlého pláče.
Mozek přestal přemýšlet a zhostil se zase řízení kola, upravil dráhu
a navedl mě víc na pravou část silnice, jak bývá zvykem v těchto
krajích. Kopec pomalu skončil a kolo začalo zpomalovat. Prudký vítr zvolna
přestal útočit na moji tvář a já náhle přestal plakat. A vtom mi vše došlo.
Zaplavilo mě to náhle, jako aprílová přeháňka. Jak jsem zpomalil, v tu
chvíli jsem si uvědomil proč jsem plakal. Byl to vítr,chladný vítr, ten za
to mohl. Ten způsobil můj pláč, to on mi vehnal slzy do očí až mi smáčeli
tvář a pak je z ní serval a smočil jimi silnici. Vítr byl příčinou mého
pláče a ne to, že nemám dívku.
© Mgr. Jiří Křivohlávek, podzim 1999