Na několik nízkých chaloupek, které tvořily malou osadu zvanou Trní, začalo svítit jasné slunce. Bylo ráno. Slunce začalo okamžitě zlatými paprsky rozehřívat vše živé i neživé. V trávě se začaly hemžit mravenečci a další broučci, ptáčci, kteří čiřikali už od samého rozednění, teď začali prozpěvovat ještě hlasitěji, jakoby vítali zářící sluníčko. Rosa se na trávě třpytila, jako ty nejkrásnější diamanty a z blízkého lesa začala stoupat pára.

Začínal den, krásný den. Na obloze nebylo ani mráčku a vypadalo to, že to tak vydrží po celý den. Ráno ale bylo celkem teplé, a velice vlhké. Rosa byla nejen na trávě, ale i na střeše, oknech, dveřích a verandě malé chaloupky na okraji Trní. Stála oddělena od ostatních stavení, asi dva, tři metry od řeky. Od Moravy. Morava zde byla asi pět metrů široká a klidně si plynula z jednoho mírného ohybu do druhého. Také z řeky, jako z nedalekého lesa stoupala jemná pára. Voda totiž byla o něco teplejší než okolní studený vzduch a tak se z ní kouřilo, jako z hrnce teplé polévky. Slabý vánek tuto mlhu unášel k malé chaloupce na břehu řeky a jemně ji kolem ní ovíjel. Proto byla chaloupka celá mokrá, jako by se před chvílí vynořila z řeky.

Tento malý domeček byl pěkně bílý, nepochybně nedávno natřený vápnem, z dvěma okny na straně obrácené k řece a jedním oknem a dveřmi na straně druhé. Střecha byla pokryta břidlicovými kosočtverci, kdysi černými, teď už většinou pokrytými jemným zeleným mechem. U okna, které bylo vedle dveří a bylo obráceno zhruba na sever, byl malý domeček, který z dálky vypadal, jako ptačí budka. Když jste se ale na něj podívali zblízka, zjistili by jste, že to žádná ptačí budka není. Domeček byl světle modrý z červenou střechou. Celkově vypadal už trochu oprýskaně a vybledle, stále ale byl skoro tak zachovalý, jako dům, k jehož oknu byl připevněn.

V tomto malém dřevěném domečku, který byl asi dvacet centimetrů vysoký a stejně tak i široký, byly dva otvory, které vypadaly jako dvoje dveře. Z pravého otvoru, chcete-li dveří, vyčníval několik centimetrů ven malý panáček s velkým modrým deštníkem, který měl opřený o rameno. Na sobě měl světlezelený fráček a tmavé kalhoty a na nohou malé černé botičky. Černé vlasy mu zakrývala šedivá buřinka. Pod drobným nosem měl namalovaný tenký knírek a jeho malá tmavá očka se upírala na probouzející se krajinu. V tomto domečku bydlel dešťový panáček a sluneční panenka. Když bylo vlhko a škaredě, byl venku dešťový panáček, když bylo sucho a pěkně, byla venku zase sluneční panenka.

Stejně tak jako tráva a dům, byl i malý domeček i z dešťovým panáčkem celý mokrý od rosy a od oparu z řeky. Proto taky byl vlastně panáček venku z domečku. Vždycky, když bylo venku vlhko, byl panáček jednoduchým mechanismem, jehož součástí byly odmaštěné lidské vlasy, citlivým na vlhkost vysunut z domečku. Naopak, když byl vzduch venku suchý, panáček se zasunul a z druhého otvoru vyšla ven sluneční panenka. Tak to fungovalo už od doby, kdy byli vyrobení a nikdy tomu nebylo jinak. Nikdy taky nebyli venku, nebo vevnitř oba dva. Vždy byl jeden venku a jeden vevnitř.

"Hmm. Panáček je venku, to bude určitě pršet. Kolik pak máme stupňů? Patnáct. To je teplo, to je teplo. To určitě něco přijde," zamumlala si ta stará žena a záclonu zase zatáhla. Dešťový panáček, který se zvolna zasouval zpátky do domečku to ani nezaregistroval. Myslel na něco úplně jiného, na sluneční panenku.

Tak rád by ji někdy spatřil celou, aby si s ní mohl promluvit a snad jí i říct, jak moc ji má rád. Zatím k tomu ale neměl příležitost a vypadalo to, že k tomu ani nikdy příležitost mít nebude. Vždy totiž, když už dešťový panáček mizel v domečku, zahlédl na malou chvilku kousek sluneční panenky, která právě z domečku vycházela. Tolik ji toužil spatřit! Nikdy se mu to ale nepodařilo. Možná tentokrát. Jak rád by zůstal s panenkou venku a podíval se, jak vypadá krásný den, nebo zapadající sluníčko. Nikdy se mu to ještě nepoštěstilo. Vycházel ven, vždy v noci, nebo ránu, či za deště, mlhy, nebo jiných plískanic. Už toho měl po krk. Tak rád by spatřil sluníčko a ještě radši sluneční panenku. Dal by za to všechno na světě.

Když už cítil chlad a tmu za sebou, uviděl to, na co tak netrpělivě čekal. Z druhého otvoru se začala vysouvat krásně červená sukýnka sluneční panenky. Jak se sukýnka vysouvala víc a víc, panáček se dál a dál zasouval do domečku. Když už téměř spatřil obličej sluneční panenky, který ještě nikdy neviděl, výhled mu zakryly futra dveří a za chvilku už byl v domečku celý. Zevnitř panáček spatřil ještě na chvíli červený cíp sukně sluneční panenky, ale i ten za chvíli zmizel v záři slunečného dne. Panáček zůstal v temnu a chladu sám. Nad hlavou měl stále modrý deštník a na tvářích slzy. Deštník měl nad hlavou pořád, ale ty slzy, ty slzy se mu na tvářích objevily vždy když procházel dveřmi a snažil se zahlédnout sluneční panenku. Někdo, kdo nevěděl o panáčkově trápení by mohl tvrdit, že panáček má na tvářích rosu z toho, jak bylo venku vlhko. Nebyla to ale pravda. Kdyby tu rosu, na panáčkově tváři ochutnal, zjistil by, že je slaná. A rosa přece nebývá slaná. Slané bývají slzy.

Z hezkého letního dne ale neměla pražádnou radost. Toho panáčka, kterého tak toužila spatřit, opět nezahlédla. Zahlédla z něj jen okraj deštníku. Pak jí zmizel uvnitř. Tak ráda by si s ním pohovořila. Určitě to bude moc milý a sympatický panáček. Nechtěla si to moc přiznávat, ale měla ho ráda. Cítila to. Vždy když se měl objevit ve dveřích, byla sluneční panenka celá nesvá. Byla nervózní, ale taky byla zvědavá, jestli tentokrát z panáčka uvidí víc než minule. Neuviděla a přišlo jí to nesmírně líto. Snad jí i do očí vyhrkly slzičky, ty ale teplý letní vzduch rychle vysušil.

Sluneční panenka to horko a to jasné slunce už doslova nenáviděla. Och, jak záviděla tomu panáčkovi, který tak často vídal ten krásný déšť a netrpěl tím horkem a tím hrozným jasem. Jak ráda by s ním vycházela ven, když prší, aby neviděla to nepříjemné slunce. Bohužel s tím ale nemohla nic dělat. Prostě byla nucena vycházet vždy když bylo hezky. Hezky nebylo ale pro panenku. Pro panenku bylo hezky, když bylo vlhko a pršelo. Jak ráda by byla z tím pěkným panáčkem spolu v dešti. Dívali by se, jak kapky krásně padají k zemi na trávu a na okolní domy.

Další dva dny bylo slunečno a sucho. Panáček se venku ukázal jen pár okamžiků před svítáním, pak už slunce ohřálo vzduch natolik, že byl zasunut zpět do domečku a venku byla většinu času sluneční panenka. Jediné, co ho trochu těšilo bylo, že vždy zahlédl alespoň na okamžik kousek červené sukýnky ze sluneční panenky. Byli to pro něj nádherné okamžiky.

Zároveň s vystrašenou starou paní, pozoroval rostoucí jezero i dešťový panáček. Takovou spoustu vody ještě neviděl. Byl z toho velice nešťastný a taky dostával trochu strach. Sluneční panenka naštěstí o záplavě nevěděla, ale i tak jí bylo divné, že je v domečku už tak dlouho. Tušila, že venku se děje cosi divného.

Z domu zbylo už jen kousek zdi z oknem a na něm domeček z panenkou a panáčkem. Panáček sledoval tu obrovskou masu, která se hnala jen pár centimetrů pod jeho domečkem a třásl se strachy. Pak se kdesi objevil velký strom. Plaval na vodě a mířil rovnou k jejich domečku. Blížil se pekelně rychle. Náraz byl neodvratitelný. Panáček zavřel oči a čekal nevyhnutelné. A stalo se.

Konečně se jim splnil jejich sen. Konečně na sebe viděli. Panáček byl unesen překrásným vzhledem panenky a panenka byla nadšena fešáckým vzhledem panáčka. Dívali se na sebe, celí mokří a byli šťastni. Po chvíli přestalo pršet. Pak se mraky na chvíli protrhly a sluneční paprsky zasvítily na zpustošenou krajinu a na strom, na němž plul panáček s panenkou.

"Já tě mám taky ráda, panáčku," řekla zase panenka a také se začervenala. Víc už si ale říct nestačili. Kmen náhle na něco narazil a začal se otáčet kolem své osy. Panáček s panenkou se celí vyděšení, ale přesto šťastní z toho, že si řekli to, po čem tak dlouho toužili, naklonili a spadli do špinavé vody. Strom se převalil na ně a uvěznil je pod sebou. Po chvíli nasákli vodou a zpod stromu se zase uvolnili. To už ale byli jen kusem dřeva, který se podobal panence a panáčkovi, kteří byli spojeni dřevěnou destičkou. A tak si pluly a pluly. A kdo ví, možná plují ještě dodnes.