ON: To jsem rád, že tě vidím. Byl jsem už tak sám a hrozně jsem potřeboval někoho vidět. Jsem opravdu rád, že jsi mě zavolala.

ONA: Děkuji ti, že`s přišel. Víš, jsem velice nešťastná a potřebovala bych poradit. Vím, že ty jsi vždycky uměl poradit a tak jsem doufala, že mi poradíš i tentokrát.

ON: To mě těší.

ON: Tak se mi svěř, co tě trápí?

ON: Všechno? Cha, cha. Není na světě takového člověka, kterého by trápilo úplně všechno. Každý, i ten největší ubožák má něco, co ho dovede potěšit. I člověk, který se právě rozhodl pro sebevraždu má něco, co ho těší. Jen si to momentálně neuvědomuje. Když si to ale později uvědomí, zjistí, že se vlastně zabít nechce.

ONA: No dobře, zase tak hrozné to se mnou nebude.

ON: Tak co tě teda trápí?

ONA: Čas.

ON: Čas?

ONA: Ano čas.

ON: A co tě na něm trápí?

ONA: To že pořád plyne a nikdy se ani na chvilku nezastaví.

ON: Takový čas ale prostě je. Nevšímá si nás. Jsme mu lhostejní. On si plyne a plyne. Ale víš, kdyby jsme nebyli my, nebyl by ani on a naopak. Kdyby nebyl čas, nebyli bychom ani my. Čas je náš život a naše bytí je podstatou času.

ONA: A to je právě to, co mě trápí. Čas plyne a s ním plyne i můj život.

ON: Ale to je přece naprosto normální.

ONA: Ano, ale můj život jenom plyne. Mám totiž dojem, že to nemá žádný smysl. Žít, abych mohla zemřít? To se mi ani trochu nelíbí.

ON: Mě by se to taky nelíbilo, ale ono je to ve skutečnosti úplně jinak. Nežijeme proto, abychom mohli umřít, ale proto, abychom mohli žít.

ON: Ono to je totiž tak jednoduché, že napoprvé tomu hned tak někdo neporozumí. Dokonce jsou i takoví lidé, kteří na to nepřijdou za celý svůj život a pak je to s nimi tak, že opravdu žijí jen proto, aby mohli zemřít, ale věřím, že takových je málo.

ONA: Tak to mám strach, že jsem jednou z nich. Nemohl bys mi s tím chápáním trochu pomoct.

ON: Mohl. Ale můžu se snažit jak chci, všechno záleží jen na tobě. Když budeš chtít, pochopíš to. Jestli nebudeš chtít, nepochopíš to.

ONA: Dobře, tak to se mnou zkus.

ON: Tak jo. Na začátek ti dám jednu otázku. Jak si představuješ čas?

ONA: (po chvilce zamyšlení) Jako tekoucí vodu. Jako věčný déšť, jako jedoucí vlak, jako obrovské mraveniště, jako věčně se pohybující stroj, jako ...

ON: No dobře. A jaký je v tom smysl?

ON: Proč voda teče, proč padá déšť, proč jezdí vlak, proč jsou mraveniště, proč se stroje hýbou?

ON: Uhoď mne.

ONA: Cože?

ON: Uhoď mne.

ONA: Proč bych tě měla udeřit?

ON: Ty mě nechceš udeřit?

ON: Proč?

ONA: Protože nemám důvod.

ON: A kdybys ten důvod měla, uhodila bys mne?

ON: A myslíš, že by to bylo správné. Myslíš, že bys udělala správnou věc?

ONA: Já vlastně nevím.

ONA: No dobře. Oplácet zlo zlem je špatné.

ON: A proč?

ONA: Protože tím vzniká další zlo?

ON: Správně. Mám z tebe radost. Jsi chytrá. Myslí ti to. Kdybys oplatila zlo zlem, znamenalo by to, že zlo se rozšířilo z toho, který ti ublížil, i na tebe. Když budeš na zlo reagovat dobrem, možná se dobro rozšíří i na toho, který ti zlo způsobil, ale zaručeně se zlo nebude šířit dál na tebe. Rozumíš.

ONA: Myslím, že ano.

ON: Dobře a teď mi teda řekni, proč voda teče, proč padá déšť, proč jezdí vlak, proč jsou mraveniště a proč se stroje hýbou? Myslím, že teď už znáš odpověď.

ONA: Možná tuším.

ON: Tak mi to řekni.

Doposud stáli téměř bez hnutí, v teplé noci pod hvězdami, asi dva metry od sebe. Teď ON postoupil o krok k NÍ a ONA o krok k NĚMU. JEHO teplý dech se mísil s JEJÍM a stoupal vzhůru. Vzhůru ke hvězdám. Pohlédli si do očí a pokračovali v rozhovoru.

ONA: Myslím si, že ty věci jsou takové, protože plní nějaký důležitý, potřebný, úkol.

ON: (přikyvuje)

ONA: (po chvíli dodává) Jsou tu proto, aby jsme byli šťastní. Voda teče, aby nás napojila, déšť padá, aby zalil pole, která nás živí, mravenci tu jsou proto, aby udrželi naše prostředí dále obyvatelné, nebo prostě proto, aby nám udělali radost a stroje jsou tu proto, aby nám pomáhali z prací.

ON: Vždyť ty mluvíš úplně jako já. Už to teda chápeš? Už víš, k čemu je čas, k čemu je náš život?

ONA: Myslím, že už tomu začínám rozumět.

ON: To je dobře. Můj čas totiž začíná pomalu docházet. Budu muset odejít. Takže proč existuje čas, proč žijeme?

ONA: Abychom pomáhali druhým a snažili se bránit zlu, aby se nešířilo dál. Abychom se snažili udělat všechno proto, aby jsme my všichni byli šťastní. Aby si naše děti měli kde hrát a aby náš život nebyl jen pusté plynutí časem, ale aby jsme udělali něco, co by bylo prospěšné všem a aby jsme žili věčně.

ON: Ano, máš samozřejmě pravdu. Ale zajímalo by mne, jestli chápeš, to co jsi řekla na konci, tedy proč budeme žít věčně? Proto, že plyne čas?

ONA: Ne! Protože svůj život zasvětíme ostatním. Oni jsou náš život. Jejich radost a jejich smích jsou nám ambrózií, která náš život uchová navěky.

ON: Správně, mám z tebe radost. Zní to sice naivně, ale máš pravdu. To je to nejdůležitější. I kdybychom jenom jednoho člověka udělali šťastným, dostal by náš život smysl. Tím pádem jsem i já splnil svůj úkol a odcházím.

ONA: Počkej ještě. Pojďme si ještě chvíli povídat, jen tak.

ON: Dobře, proč ne, ale jen chvíli. Čekají mě jiní, kteří potřebují mou radu.

ONA: Víš, chtěla bych ti poděkovat, žes dal mému životu smysl.

ON: (smích) Já nedal tvému životu smysl. Já ti jenom poradil. Smysl svému životu musí dát každý člověk sám. Tím co vykoná.

ONA: Ano, tak ti děkuji alespoň za tvou radu.

ONA: (mlčí)

ON: Podívej na ty hvězdy. Není to krása? Cítíš ten prostor, cítíš ten čas? Vnímáš to nekonečno, co nás obklopuje?

ONA: Ano, myslím, že když se soustředím, tak to cítím.

ON: Je to nádhera. Miloval jsem jasné noci. Měl jsem rád jasného Merkura nad západním obzorem, který vypadal, jako zmenšený odraz právě zapadlého slunce. Miloval jsem zář Venuše, která někdy bývala tak jasná, že jsem v jejím stříbrném svitu vrhal stíny. Rád jsem pozoroval rudý svit Marsu a jeho bílé polární čepičky. Každou noc jsem čekal na to, až spatřím mocného Jupitera se svou družinou měsíčků, avšak nejkrásnější byl pohled na Saturn. Jeho prstence vypadali, jako něco nepřirozeného, jako něco navíc. Něco, co je tak krásné, až to vypadá, že to není skutečné. Miloval jsem celý vesmír, miloval jsem všechno a všechny. Jsem rád, že jsem tu a že jsem ti mohl pomoci. Děkuji ti, že jsi mě naslouchala.

ONA: Naopak, já děkuji tobě, že jsem mohla naslouchat tvým radám a tvému vyprávění. Moc mě potěšilo.

ON: To jsem rád. Tvá radost je i má radost. Bohužel tě ale budu muset opustit. Musím být jinde a jindy. Můj úkol zde skončil a jsem rád, že mé rady nalezli uši, které je vyslechli. Sbohem dívko!

ONA: Sbohem anděli.

On se otočil, udělal několik kroků směrem od ní a během sekundy se rozplynul v teplém průzračném vzduchu jako pára. Byl tu, a za moment už tu nebyl. Dívka zůstala sama uprostřed noci. Sama pod hvězdami. Pak oblohou prolétl meteor. Pak další a další. Během několika minut byla obloha doslova rozbrázděna ohnivými stopami zářících meteorů. Byl to ten nejúžasnější ohňostroj, který kdy dívka spatřila. Byla šťastná a plná obrovské síly a optimizmu. Proto ji překvapilo, že se jí po tvářích začaly koulet slzy. Nebyly to ale slzy smutku, byly to slzy štěstí. Obrovského štěstí, jaké za celý svůj život ještě nikdy nepoznala. Cítila jak roste, jak se zvětšuje. Cítila, že se začíná dotýkat hvězd. Byla všude, byla v celém vesmíru, ve všech planetách, ve všech zářících hvězdách, neutronových hvězdách i černých děrách. Byla v každém živém tvorovi v celém vesmíru. Byla plná obrovské síly, o které věděla, že ji musí předat všem co to potřebují. Bude to těžký úkol, velice těžký úkol, ale ona věřila, že to dokáže. Byla jiným člověkem. Už nebyla ta ufňukaná, věčně nešťastná a nespokojená dívka, která od života čekala víc a víc, teď konečně pochopila, že život je o tom, že od NÍ se čeká víc a víc a ona cítila, že je schopna zasvětit svůj život ostatním a předat jim co nejvíc. Byl to dobrý nápad zavolat ho. Vždycky ve snech jí dobře radil a teď naposled jí poradil nejlépe. Měla ho ráda. Měla ho ráda, toho svého anděla.