Letmé přípravy na pozorování tohoto úkazu začaly asi před rokem. Nejprve jsem si sepsal, co všechno budu potřebovat a začal jsem to shánět. Jak v obchodech, tak doma po skříních - to především. Jednou z nejdůležitějších věcí bylo sehnat dopravu, spolehlivou dopravu, někam do pásma úplného zatmění Slunce - do pásma totality. Nebylo to lehké. Ještě dva měsíce před oním úkazem jsem nevěděl, kam a jak. Mluvilo se o cestě na kole, o cestě autem mého spolužáka a přítele Davida del Favera, v úvahu připadala i cesta s rodiči. Nakonec se tento problém vyřešil zcela jinak než jsem očekával. Nejel jsem ani na kole, ani autem - ať již s rodiči či s Davidem del Faverem - ale s cestovní kanceláří Sportturist. Celou tuto dopravu zajistil již dříve zmiňovaný spolužák, přítel a astronomický fanda: David del Favero.

Odjíždět se mělo z Brna 11.8.1999 v 3:30 SELČ. Jelikož z Brna nepocházím, musel jsem se tam dopravit o něco spíš. O den dříve. Do Brna jsem dorazil 10.8.1999 v 13:45 SELČ. Ve vlaku jsem potkal svou dobrou přítelkyni - a tajnou lásku - Brigitu. Také se chystala na zatmění. Do Maďarska. To my jsme měli namířeno do Rakouska. Bohužel už od pátku - dnes bylo úterý - hlásili meteorologové pro oblast Rakouska zataženo s deštěm. Bylo to nemilé. Raději bych jel s Brigitou do Maďarska a věřte, ne jen kvůli počasí.

V Brně jsem se se smutkem rozloučil s krásnou Brigitou a setkal se s neméně krásným Davidem del Faverem. Čas před odjezdem jsme vyplnili kinem. Film se jmenoval Matrix. Perfektní podívaná. Poté jsme se odebrali do bytu, kde David bydlel. Sbalil se a pak jsme sledovali v televizi nejnovější zprávy o počasí a o zatmění. Spát se nám nechtělo. Později v noci zprávy o počasí a o zatmění vystřídaly spoře oděné, či úplně nahé dívky. Nezamhouřili jsme oko ani na moment - a ne jen kvůli těm nahotinkám.

Z Brna jsme odjeli v 3:40. Měli jsme štěstí, že vedle nás bylo dvousedadlo volné, a tak jsme se pěkně roztáhli. David na dvou a já taky. Chudáci důchodci se museli krčit a mačkat na jednom sedadle. Spali jsme z Davidem až do 4:16. To jsme dorazili na celnici v Mikulově. Stále bylo jasno. Obzor na východě pomalu světlal. Nálada byla skvělá. U strouhy za celnicí jsme vykonali svou potřebu a nasedli zpět do autobusu. Ve 4:30 jsme opustili českou celnici a 4:34 Rakouskou. Pak jsme opět spali. Probudili jsme se až na odpočívadle asi 80 km jižně od Vídně, poblíž Wiener Neustadt. Bylo 6:24.

Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme pořádně otevřeli oči! Zataženo a trochu poprchalo. Hnus. Nálada náhle poklesla na nulu. Škaredili jsme se na sebe. Sprostě nadávali a očima důkladně propátrávávali obzor. Hledali jsme i tu nejmenší skulinku v mracích. Nic. Jen šedé dešťové mraky.

Jelikož jsme měli časový náskok, udělali jsme si 3 hodinovou přestávku. Spali jsme, něco jsme pojedli a prošmejdili každý keříček v okolí. V 9 h se stal zázrak. Mraky se začaly trhat. Během chvilky se udělalo polojasno. Obloha byla tmavě modrá, mraky bílé. Nádhera. Alpy byly kousek od nás. V 9:33 jsme vyjeli z odpočívadla. Provoz na dálnici prudce zhoustl. Těšili jsme se tím, že kdybychom tu náhodou uvázli, tak že už jsme v pásu totality. Trvala by zde asi 1 minutu. My jsme se ale nevzdávali. Slunce svítilo mohutnými otvory v mracích a náš autobus se pomalu ale jistě prodíral kolonou chtivých pozorovatelů. Vytáhly jsme brýle pro pozorování zatmění a s potěšením hleděli na sluneční kotouč, který měl zatím krásný kulový tvar. V 10:55 jsme dorazili na místo. Půl hodinky před začátkem úkazu. Naše nervy byly napnuté jako ocelová lana. Zmatkovali jsme a vše nám padalo z rukou. Slunce nám pražilo za krk. Potili jsme se. Já jsem táhl krosnu z hvězdářským dalekohledem, speciálním slunečním filtrem, triedrem, foťákem a spoustou vody. Ostatní včetně Davida měli jen malé batůžky se svačinou a občas s nějakým tím foťáčkem a triedrem.

Vylezli jsme na nejbližší kopec a rozložili a nastavili přístroje. Slunce neúprosně pražilo a my si dělali srandu ze všech meteorologů, kteří předpovídali zataženo a déšť. Obloha byla skoro jasná. Na jih se rozprostírali roviny Maďarska a především Itálie. Viděli jsme odhadem tak 80 km daleko. Na severu jsme měli kopce asi 10 km daleko. Na východě, odkud jsme předpokládali příchod měsíčního stínu jsme měli výhled na kopcovitý obzor v dálce asi 50 km a konečně na západě, kam měl stín mizet byl kopec v dálce asi 1 km. Takže výhled jsme měli celkem slušný. Bylo 11:10 SELČ a zhruba za čtvrt hodiny mělo to báječné divadlo vypuknout. Bohužel se však vlivem sluneční činnosti a blízkosti Alp trochu víc zamračilo. Bylo přibližně polojasno.

Pět minut před očekávaným kontaktem, tj. asi v 11:20 jsem hleděl do svého dalekohledu a pozoroval oranžový kotouč Slunce, který zaplňoval prakticky celé zorné pole dalekohledu. Bylo vidět i několik skupin slunečních skvrn. Nádhera. Netrpělivě jsem očekával, že východní okraj Slunce co nevidět něco ukousne. Pak se mě zdálo, že už se to děje. Za pět sekund jsem si byl zcela jistý. Kousíček Slunce chyběl. Nebyl to však východní okraj kotouče ale severovýchodní. Zaznamenal jsem čas 1. kontaktu a vykřikl to na celý kopec. Češi, i místní Rakušáci se začali se zájmem dívat na oblohu. Za minutu to uviděli všichni pouhým okem. 1. kontakt nastal v 11:23:41 ± 10s. Možná o něco dřív. Všichni byli nadšení a se zájmem pozorovali ubívající Slunce. Od této chvíle se věci začaly dít hrozně rychle.

Vyfotil jsem si momentky kraje a dvakrát vykousnuté Slunce s deseti minutovým intervalem. Pak se náhle od SZ zatáhlo. Střední tenkou oblačností. Slunce prosvítalo. Pak se zase ukázalo a tak to dělalo asi 40 minut. To už bylo 50% slunečního průměru zakryto. Pak oblačnost nad našimi hlavami zhoustla a Slunce zmizelo nadobro. Stále bylo polojasno. Jen mraky byly tmavší. Nad jihem bylo úplně jasno. Začali jsme nadávat. Opět. Pak se začalo šeřit. Částečně to bylo tím mrakem nad našimi hlavami, ale také tím, že Slunce bylo méně a méně. O půl jedné začal mít obzor zvláštní nažloutlou či nahnědlou barvu. Taktéž krajina kolem nás jaksi zeslábla. Jakoby se Země náhle odstěhovala o miliardu kilometrů dále od Slunce. Světlo bylo prostě slabé. Ne ale jako při západu, kdy je načervenalé, to ne. Bylo prostě slabé. Můžu v klidu říct, že takové světlo jsem v poledne - ani jindy - ještě nikdy neviděl. Nejlépe bych ho pojmenoval jako slabé. Jak již jsem napsal. Buď jakoby byla Země daleko od Slunce, nebo jakoby někdo kolem Slunce zavíral okenice.

Úplné zatmění se blížilo a Slunce bylo stále schované za mrakem. Byli jsme zoufalí. Trochu jsme se utěšovali tím, že i tak bude něco vidět. Už asi půl hodiny bylo citelně chladněji. Začal pofukovat vítr. Začala mě být dost zima. Z původních 28 °C to spadlo tak na 20 °C. Dále se ochlazovalo. Ve 12:40, asi pět minut před úplným zatměním jsem si oblékl bundu, nachystal foťák a netrpělivě pozoroval mrak nad námi a severovýchodní obzor. Kopec, asi 50 km od nás, byl hrozivě tmavý. V tu chvíli jsem asi ztratil rozum, nebo aspoň soudnost. Čas letěl šíleně rychle. Vůbec jsem nechtěl věřit tomu, že tu stojíme už přes hodinu. Pak kopec na obzoru zmizel ve zvláštním tmavomodrém šeru. To šero se rychlostí 700 m/s řítilo na nás. Byl to fascinující pohled. Nemohl jsme od něj odtrhnout oči. Stín mě připadal celkem malý, vejčitého tvaru. Po stranách bylo celkem světlo, ale uprostřed byla strašidelná tma. Opravdu strašidelná. Do úplného zatmění zbývalo několik desítek sekund. Fotil jsem obzor. Byla zima, víc si nepamatuji. Byl jsem jaksi mimo. Stále bylo dost světla, abych viděl na protější kopce. Pak začal David řvát.

Skrz řídké mraky prosvítal bílý, vlasově úzký srpeček Slunka. Lidé vzdychali nadšením. Nezúčastněnému pozorovateli to mohlo připadat jako nějaká masová erotická scéna. Srpeček Slunce se rychle zkracoval. Nezužoval se, ale zkracoval. Fotil jsem. Srpeček asi 150° široký se rychle zůžil na asi 20°. Pak se rozpadl na světlé kousíčky. Bailyho perly - napovídal mě mozek. Skrz mraky však byly příliš slabé. Letící stín jsem nesledoval. Pak na obloze nad námi na chvilku zazářil jen jediný bod. Pak zmizel a náhle se prudce setmělo. Vydechl jsem zadržovaný vzduch. David a ostatní lidé se hlasitě rozeřvali. Řval jsem také, ani nevím proč. Prostě jsem řval. Připadalo mě to v ten moment jako jediná správná věc. Fotil jsem a řval. Na obloze skrz mraky byla vidět bílá koróna. Byla zima. Odhadem tak 18 °C. Křičel jsem a pobíhal. Pak David opět zařval.

"Vidím protuberanci, vidím protuberanci, vidím protuberanci." Když jsem se podíval pořádně, uviděl jsem ji taky. Takový malý růžovoučký flíček na SV okraji Slunečního kotouče zakrytého Měsícem. Tma byla celkem velká. Tak tak, že jsme rozeznávali vlastní tváře. Na protější kopce nebylo vidět vůbec. Dědinka pod náma rožla pouliční lampy. Co bylo zajímavé, tak všude po kopcích blýskali blesky fotoaparátů. Blázni lidi, napadlo mě. Pak nám ta nádherná podívaná zmizela za mračny. Lidé nešťastně vzdychaly. Obzor byl celkem jasný. Tak zvláštně slabě osvětlený. Na východě se rozednívalo víc. Uběhla minuta úplného zatmění. Lidé zvolna ztichli a vychutnávali si ten fantastický pocit. Tma v poledne a jaká tma! Super zvláštní. Téměř jsme plakali štěstím, že tu jsme, a že to vidíme a v té tmě se v nás utvrdila myšlenka, že zatmění v roce 2006 29. března, které bude vidět ze severní Afriky a Turecka prostě musíme vidět. Pak tu byla druhá minuta tmy a na východě jsme už viděli kopec, který nám před několika minutami zmizel. Slunce bylo stále schované za mračnem. A pak náhle bylo světlo. Jas okolí stoupl mnohotisíckrát a nám to náhle připadalo, že je jasný den. Po té tmě, která tu byla před chvílí, nám vůbec nepřišlo, že krajinu kolem nás osvětluje uzoučký srpek Slunce. Pak jsem opět začal trochu reálně vnímat. Lidé dávali hlasitě najevo, že jsou rádi, že zase bude svítit Slunce a že se nekonal žádný konec světa, jak bylo avizováno.

Pak se lidé začali pomalu rozcházet. Z původních asi padesáti jich za deset minut bylo na kopci jen dvacet. Za další půlhodinku jen pět, včetně nás. Já si uvědomil, že jsem úplně zapomněl zaznamenat 2. a 3. kontakt. Z Davidova vyprávění jsem taktéž pochytil, že na onu protuberanci se díval dalekohledem. Já jsem na dalekohled zapomněl, jako na vše kolem sebe. Pak jsem si za to dlouze nadával.

Pak jsme sbalili výstroj a plní fantastických dojmů míříme do Gschtaidtu - tak se jmenuje ta vesnička poblíž které jsme zatmění pozorovali - a do autobusu. Odjíždíme asi o půl třetí. Dálnice je přecpaná. Všichni se vrací domů. Do Vídně jsme jeli asi tři hodiny. Bylo to asi sto kilometrů.

Dojel jsem vlakem do Valtic a odtud na kole domů. Byl jsem unavený, nevyspaný, ale nesmírně šťastný. Dnes ve dne jsem viděl noc. Noc, jakou pěkně dlouho znovu neuvidím. Noc, při které jsem se chvěl jako ratlík a zimou a údivem se mě ježili všechny chlupy na těle. Byl to nezapomenutelný zážitek. Budu se nesmírně těšit na rok 2006. Možná se nám podaří vypravit se i někam dál a tím pádem i dřív, třeba v roce 2001 do Afriky. Moc tomu ale nevěřím. Expedice FAKRI byla v podstatě úspěšná. Věřím, že expedice FAKRI II bude ještě úspěšnější.

Dalšímu zatmění Slunce třikrát zdar: ZDAR, ZDAR, ZDAR.