Cesta do vojenského ráje

 

 

                Bylo pondělí 6 hodin. Pomocník dozorčího roty vyhlásil budíček a my vojáci jsme zvolna a z mručením vstávali. V malém pokoji, kde nás bylo 21 bylo pořádně naprděné. Když přišel člověk do pokoje z chodby bylo to jakoby narazil do tvrdé stěny. Takový byl vzduch u nás na trojce. Dneska nám ale smrad nevadí. Dnes většina z nás odjíždí ke svým domovským útvarům. Přijímač končí.

                Posnídali jsme a pak se dobalili. Většina z nás se sbalila už včera večer, protože jsme tušili, že ráno už moc času nebude. Nebylo. Po snídani byl fofr a za hodinu už jsme odevzdávali lůžkoviny, podepisovali různé dokumenty a loučili se se spolubojovníky, kteří zůstávali v Přerově. O půl desáté nás vyhnali na buzerák, kde jsme se seřadili podle určení k mateřským útvarům. České Budějovice, Brno, Pardubice, Bochoř a taky Náměšť nad Oslavou. Tam nás jelo nejvíc, asi 30.

                Po chvíli, kdy si ještě velitel roty trochu zarozkazoval, pro nás přijel autobus a pro velké polní, kde jsme měli velkou část výstroje, vojenská Tatra. V tu chvíli naši skupinu převzala jakási paní, o které jsem se později dozvěděl, že je to jakási podpraporčice z Náměště, která hned na začátku přečetla pět jmen, z nichž jedno, k mému velkému překvapení, bylo moje. Tito jmenovaní si uložili věci do Tatry jako první. Na můj dotaz „A japá to?“ paní reagovala slovy. Vy pojedete až na letiště. Zamrazilo mě. To znamená, že se rozejdu s mým velkým přítelem Danem, se kterým jsem se spřátelil hned první den na vojně. Spali jsme nad sebou, chodili spolu do posilovny, do jídelny, do hospody a věřte tomu nebo ne, i na záchod. Pochopitelně ne na ten stejný.

                Poté co jsem si uložili věci jsme se naskládali do autobusu, já seděl samozřejmě s Danem, a v 10 hodin opustili kasárna v Přerově, kde jsem prožil měsíc a půl krásné vojny, a vydal se vstříc neznámým zítřkům a vlastně i dneškům.

 

                Autobus po silnici letěl jako pták. Minuli jsme legendární Troubky, pak Vyškov, Brno a za necelé dvě hodiny dorazili do Náměště. To naše pozornost zase vzrostla a začali jsme vyhlížet kasárna. Avšak ouha, z Náměště jsme vyjeli do polí a kasárna nikde. Po čtyřech kilometrech jsme dorazili do malé dědinky jménem Vícenice. Tou jsme projeli a po dalších dvou kilometrech teprve dorazili do kasáren.

                První dojem byl hrozný. Budovy na spadnutí, okna omlácené, všude bordel a uhlí. Vyskákali jsme z autobusu a sledovali mazáky, kteří na nás s chutí pokřikovali. Po chvíli dojela Tatra s věcmi. Vyskládali jsme je a já se definitivně rozloučil s Danem. Pak nás „šťastných pět“ nastoupilo do autobusu a zmizelo v zatáčce. Po kilometru jsme dorazili na letiště. Tam to vypadalo o poznání veseleji. Vše nové, hezké a nablýskané. Tam nás rozdělili a já, ještě s jedním spolubojovníkem, se šel ubytovat. Pokoj byl pěkný, velký. Obývalo ho 14 vojáků. Všude samý ing. a Mgr..

                Po chvíli rozkoukávání se, jsme se vybalili a zvolna se zapojili do života letky. Večeře a po ní PŠM, což znamenalo povinné školení myší. Pět lidí s pokoje se sbalilo a vzalo nás do 2 km vzdálené dědiny na pivo, kde nám řekli, kdo z velitelů je hajzl a kdo blbec, co máme dělat a co ne. Lepší úvod jsme mít nemohli.

                Druhý den ráno nás zase v 6 hodin vzbudili. Šli jsme na rozcvičku, která spočívala v tom, že se pět minut stálo na parkovišti. Cvičit se mělo pouze v případě, že by šel kolem dozorčí útvaru. Po rozcvičce byla snídaně. Pak si mě zavolal k sobě výkonný praporčík. Byl to chlapík asi čtyřicetiletý, který svým vzezřením i chováním silně připomínal koně. Pořád se culil a pořehtával. Jeho malá očka těkala z jednoho člověka na druhého. No a od tohoto člověka jsem se dozvěděl, že v poledne odjíždím jakožto laborant na  školení do Heřmanova Městce. Vybalené věci jsem zase všechny sbalil a po obědě, vybaven všemožnými dokumenty, jsem vyrazil na zastávku autobusu.

                Venku bylo slabě nad nulou, větrně a hustě sněžilo. Stál jsem zády proti větru. Během čtvrt hodiny jsem vypadal jako sněhulák. Ve 13 hodin začali létat stíhačky. Ačkoliv jsem byl od startujících strojů minimálně půl kilometru, rachot to byl takový, že se na mě třepalo oblečení. Jelikož byla dohlednost sotva 100 metrů, měl jsem pocit, že mě nějaká stíhačka každým okamžikem sedne za krk. Když mě bylo nejhůř a autobus stále nejel, náhle u mě zastavilo auto a v něm sympatický pán. Svezl mě až na nádraží a ještě se mnou bodře povyprávěl. Jakožto bývalý letec, měl o letišti plno zajímavých informací.

                Na nádraží jsem si koupil jízdenku a pořádně se rozhlédl. Kromě mě, byl v nádražní budově ještě jeden mladík s maskáčovou taškou (jezevcem). Že by voják? Ale byl v civilu. Během chvilky jsme se dali do řeči a zjistili, že až do Kolína pojedeme spolu. Onen mladík jel domů. Kvůli agresivitě. Byl to říjňák, ale mazáci v Náměšti (pod letištěm) ho nějak neměli rádi a tak zadíral. Jednoho dne se naštval, ožral se a největšího trapiče zmlátil. Ovšem armáda násilníky nechce, a tak ho pustili domů. Detaily neznám, ale byl šťastný a už se těšil až bude doma. To já se naopak vzdaloval od všech končin, které jsem znal. Z Náměště jsme dorazili do Jihlavy, kde jsme trochu bloudili po nádraží, ale pak jsme šťastně našli nástupiště odkud nám jel vlak přes Havlíčkův Brod až do Kolína. Stále hustě sněžilo.

                V Kolíně jsem opustil dalšího přítele a vydal se přes Přelouč do Heřmanova Městce, respektive do Kostelce u Heřmanova Městce. Venku už byla černočerná tma, když jsem dorazil na místo a dle rady průvodčího šťastně našel kasárna.

                Na vrátnici na mě vyvalili chlapi, kteří měli noční, oči. Chvíli zmateně pobíhali a sháněli klíčky od mého pokojíčku. Marně. Tak mě poslali na pivo. Věci jsem ze sebe shodil a vyrazil do Kostelce. Po hodině a po třech pivech jsem se vrátil. Uvolněn a spokojen. Nejdřív jsem se bál, že budu přiřazen k normálnímu útvaru, z běhu věcí příštích ale vysvitlo, že v objektu se nachází asi 30 „občanských zaměstnanců“, čtyři vojáci z povolání a já. Klíče od ubytovacích prostor pánové na bráně nenašli. Nakonec mě přesunuli do malého domečku, kde v kasárnách měli noční službu hasiči. Ulehl jsem na tvrdou postel, hodil slovo s těmi pány ohně a pak tvrdě usnul. Ráno jsem vstal, jak jsem byl zvyklý v 6 hodin. Hasiči mě uvařili kafe a pak si pro mě došel správce s klíči. Vstoupil jsem do pokoje a užasl. Vše bylo nové a čisté. V pokoji asi 12 x 6 metrů bylo sedm prázdných postelí, stolek, židle a televize. Prostě vojenský ráj. Od pana správce jsem se dozvěděl, že mě z Náměště poslali o den dřív. Zelené mozky zase jednou myslely…

                Celý den jsem se válel po posteli, žral jsem a hleděl na televizi. Od správce jsem věděl, že ještě mají dorazit dva vojáci z Opavy. Jaké ale bylo mé překvapení, když se asi v 17 hodin ukázal voják a já v něm poznal spolubojovníka z Přerova. Hned mě bylo veseleji. Vybalil se a vyrazili jsme na pivo. Když jsme se v osm večer vrátili, už jsme měli v pokoji další dva nájemníky, ony dva avizované hochy z Opavy.

                A od té doby jsem se ocitl v pravém vojenském ráji. Přes den chodíme na školení do vzdálenější laboratoře. Stará se o nás jedna laborantka a jeden laborant. Někdy tak moc pracujeme, až nás to povalí na zem a tam usneme. Paní laborantka to ale nevidí ráda a tak se zase zvedneme a s pečetní plastelíny děláme zvířátka a vojáčky a hrajeme si. Po obědě se nám do hlav většinou nahrne krev a tak musíme hlavičky položit na stůl. V 14:30 je vyhlášena příprava na odchod ze zaměstnání. V 14:45 odcházíme. Vstáváme v 7 hodin, snídáme, obědváme, večeříme a chodíme na pivo. Co všechno se ještě děje pak, o tom snad až zase někdy jindy. Jediná věc nám kazí naši idylku. Ona to ani není tak věc jako osoba. Je to velitel útvaru pan major Bc. František Cirák, námi přezdívaný Cirda. Je to takový vymatlanec, že i občanští zaměstnanci si ťukají na hlavu, když ho potkají. Ale abych vás, a hlavně sebe, už dále nezatěžoval, budu se svým vyprávěním končit. Dneska jsem totiž přijel domů, a jelikož jsem se v pátek nestihl po obědě vyspat, protože nás v pátek už ve 12 hodin pouštějí, musím si dát menšího šlofíčka…

 

© fractal 2001