Kolem domu se rozprostíraly rozlehlé zahrady s okrasnými stromy a keři. Vepředu před budovou však byl pouze trávník a řada květin, které vytvářely zajímavé spirálovité obrazce. V domě bydlel Johan Wolfgang Gate. Přistěhovalec z Německa, který během pár let získal různými podezřelými obchody s nemovitostmi a akciemi, pěkné jmění a koupil tuto repliku starého zámku. Bydlel zde se svou manželkou a osmiletou dcerou Daisy.

Bezpečnost domu zvyšovala kromě inteligentního obraného systému taktéž smečka asi deseti dobrmanů, kteří byli speciálně geneticky upraveni, aby neublížili ani jemu, ani nikomu z jeho rodiny. Služebnictvo muselo být označeno speciální látkou, která je před dobrmany ochránila. Kohokoliv jiného, kdo by neoprávněně vnikl do zahrady Gateova domu by dobrmané během minuty bezpečně vyčenichali a roztrhali.

Elegantně přešla po větvi ke kmenu a pak na další větev a když už se pod ní tenčící se větev začala povážlivě prohýbat, odrazila se a skočila na vedlejší strom, a tak to opakovala dále a dále a pomalu se blížila ke Gateovu zámku.

"Vynikající Bille. To je prostě vynikající. To jsem opravdu netušil, že se vám to povede," vykřikoval rozrušeně mladý světlovlasý muž v nákladovém prostoru menší dodávky. Byl to celkem nový hybridní typ vozidla, které využívalo jak supravodivých magnetů, které fungovaly na větších silnicích opatřených magnetickým povrchem, tak standardních kol, které fungovaly na všech silnicích.

Uvnitř byl vedle křičícího blonďáka ještě jeden muž. Byl asi o deset let starší než jeho kolega, byl spíš tmavovlasý a notně plešatý. V poslední době začala být plešatost opět v módě. Ukázalo se, že řadu žen přitahují plešatí muži mnohem více než muži vlasatí.

Plešatý muž seděl na malé židli před holoprojektorem a sledoval před sebou bezvadně jasný a ostrý obraz trávy a hnědého laťového plotu.

"To víš Johny, zlatý ruský ručičky. Když se jim zaplatí, tak zvládnou všechno," odpověděl plešatý muž, aniž by odtrhl pohled od holoprojekce.

"Jakto že ji necítí psi?" zeptal se světlovlasý muž znova a dál nervózně přecházel po malém prostoru v dodávce.

"Hmm," ohodnotil nátěr Johny. "Má multispektální vidění?"

"Jasně Johny," řekl pohrdavě Bill.

"Tak zkus IČ," řekl John "a neříkej mi Johny, víš že to nesnáším. Tak mi říkala matka. Pak naštěstí umřela."

"Super Bille. Fakt super. Co takhle UV?"

"Báječná kočička, opravdu báječná. To jsem zvědavý, jak se osvědčí v lezení," řekl vesele John. Bill na tuto poznámku nereagoval. Dál si prohlížel šedomodrý UV obraz.

"Bille, hoď to na viditelné světlo, takto to vypadá jako o půlnoci při měsíčku."

"OK Johny, ty jsi tu šéf," odvětil sedící Bill a přepnul zpět na viditelné světlo. Holoobraz náhle dostal opět správné barvy.

"Miluju ten inteligentní navigační systém. Stačí říct na střechu a nemusíš jako vůl říkat pět kroků dopředu, jeden doleva a dva dozadu, jak je to u těch starých systémů.

"Jo Bille, jen ať se to neposere." "Není co," odvětil stroze Bill. "Nemůže bouchnout ta antihmota?"

"Ne, pokud je chlazená. A chlazená je, jinak by na nás už řvalo půl miliónu kontrolních systémů. Vidíš," řekl Bill a ukazoval do předního levého rohu holobrazu na jakýsi číselný údaj. "To je teplota. 4,2 kelvinu. Bod varu helia."

"Dobře Bille, tak jo. Hlavně ať se nic neposere."

"Klid Johny, říkám že se nic neposere."

"A neříkej mi Johny."

"Jé ahoj číčo. Jak se jmenuješ?" řekla malá světlovlasá holčička, přičapla ke kočce, která se objevila náhle před ní na chodbě a začala ji hladit.

"Tati, je tu kočka," křiklo děvčátko a dál hladilo kočku. Ta jen tupě stála a nechávala se malou Daisy hladit. Po chvíli jednostranného mazlení dítě kočku vzalo a rozběhlo se s ní chodbou. Kočka v jejích rukou vypadala jako mechanická hračka.

"Tati přestaň pracovat a pojď se podívat jakou mám hezkou kočičku," řekla dívka směrem k válci a čekala.

"Po chvilce se válec náhle rozplynul a místo něj se objevil onen pracovní stůl s židlí a jejím otcem.

"Ale tati, podívej jakou mám nádhernou kočičku," řekla Daisy a postrčila kočku směrem k otci. Ta však jen strnule stála a třeštila oči přímo na Johana Wolfganga Gatea.

"Proboha Daisy, kde`s ji vzala?" zeptal se rozzlobený otec.

"Přišla za mnou," řekla Daisy a v ten moment se doposud strnulá kočka probrala nečekaně k životu. Prudce se otočila, zatnula drápy do huňatého koberce a neuvěřitelně rychle vyběhla z pokoje.

"No teda," vypadlo z Johana, který z otevřenou pusou zíral na místo, kde ještě před chvílí stála ta malá černá kočka. `Vždyť to zvíře utíkalo snad stovkou,` pomysel si Johan, který miloval rychlou jízdu na magnetických skůtrech. Chvíli mu trvalo než se z toho rychlého zmizení vzpamatoval a když vyběhl za kočkou na chodbu, nebylo už po ní ani vidu, ani slechu.

"Kruci, Bille, vždyť to ta malá pokazí," křičel blonďatý Johny. "Klídek Johny, zavede nás přímo ke svýmu zkurvenýmu tatíkovi," odpověděl překvapivě nenávistně Bill.

"Máš pravdu, je to hajzl, proto ho chce také naše organizace zlikvidovat že? Už moc dlouho strká ruce tam kam nemá."

"Tak tady ho máme hajzlíka," řekl pohrdavě Johny, který teď místo přecházení po dodávce stál za Billem a pečlivě sledoval holoprojektor.

"Postav ji kruci," zamumlal náhle Bill.

"Říkám, ať tu kočku postaví, ať můžu uvolnit sondu. Nerad bych, aby se zachytila na tý malý kurvičce. Pak by ji zatáhla bůhví kam a byli by jsme v průseru."

"A proč to vlastně neodpálíš rovnou teď?" zeptal se nedočkavý Johny.

"Protože ta kočka stála přes padesát miliónů dolarů, plus osmdesát melounů za tu antihmotu a já bych nerad vyhodil pro nic za nic padesát melounů jen tak do luftu jasný Johny?"

"Jasný a neříkej mi Johny, víš že to nesnáším."

"A navíc," pokračoval ve svém poučování Bill, "její střeva bych možná taky rád viděl lítat po Bostonu, ale myslím si, že mi postačí, když uvidím plachtit jen vnitřnosti jejího fotříka. Jasný Johny?"

"No jo, jasný," přitakal Johny a na chvíli před očima uviděl letět vzduchem šedé pletence střev, jako nějaké ptáky. Kroužili chvíli nad městem a pak pomalu mizeli v dálce.

"... postavila."

"Cos to říkal?" zeptal se Johny náhle vrácený do reality.

"Že už tu kočku konečně postavila. Seš hluchej, nebo ti už začíná měknout mozek?"

"Uvolňuju sondu," řekl pak po chvilce Bill, když se nedočkal Johnovy odpovědi. Pak vyslal rozkaz "uvolnit sondu" a v ten moment se v přední, dolní části holoprojekce rozblikal červený nápis: POZOR NEBEZPEČÍ VÝBUCHU.

"Za jak dlouho to bouchne," zeptal se Johny.

"Chtěl jsem vědět, za jak DLOUHO to bouchne a ne PROČ to bouchne," odsekl naštvaně Johny.

"Počítám tak za minutu, za dvě."

"Jakou to má sílu," zeptal se už zase klidně Johny.

"OK Bille, OK."

"Čekám to každým okamžikem," řekl klidným hlasem Bill a poškrábal se na holé hlavě.

"Jak jsme daleko od toho domu?" zeptal se neklidný Johny.

"Necelý dva kilá.." pak se celý svět změnil v oslnivě bílé světlo.

"Nebreč maličká," uklidňoval malou Daisy její otec, "třeba se zase vrátí," říkal, ale v duchu doufal, že snad ne.

"Ale vrátí," chlácholil ji klečící otec, "pomůžu ti ji hledat, ale až později, teď musím pracovat ano?"

Daisy chvíli mlčela, ale pak se podívala na otce velkýma modrýma a uslzenýma očima, ve kterých už teď měla plno veselých jiskřiček a řekla:

"Tak jo tatíku"

Pak si stoupl a přešel ke svému stolu. O několik centimetrů minul malý ojíněný chlup z kočky, aniž by mu věnoval sebemenší pozornost. Pak usedl za stůl a vstoupil do své virtuální kanceláře. Měl toho tolik k projednání. V mžiku se kolem něj a stolu objevil stříbrný válec a Johan začal pracovat.

Teplota místnosti se vmžiku zvedla z příjemných 21 na asi 15 miliónů stupňů. Vzduch a veškeré zařízení, včetně Johana Wolfganga Goetha se proměnil v plazmu, stejně tak jako pár nejbližších zdí. Pak tento žhavý stlačený plyn vyrazil do všech stran.

Zámek se rozprsknul jako meloun, který zvědavé děti upustili z posledního patra činžovního domu na betonový chodník. Kusy zámku létaly na kilometry daleko a tlaková vlna rozbila okna v dva kilometry vzdálené čtvrti Old Cape a v půlkilometrovém okolí zámku vyvrátila všechny stromy.

"Serjožo, prosímtě, pojď jsem," pronesl ten muž luštící lístek. "Ano Borisi už jdu, mimochodem ta mikrosonda na tu antihmotu je hotova. Stačí jen aktivovat ochranné pole," odpověděl druhý muž zanechav práce.

"O to právě jde Serjožo. Nemůžu přečíst jestli mám odkrojit desetinu mikrogramu, nebo desetinu miligramu."

"To budou spíš ty miligramy, to víš Američani jsou prachatí, ty si rádi zaplatí pořádnou bombu," řekl Serjoža a přistoupil k Borisovi. Vzal si od něj lístek a přimhouřil husté obočí. Po chvíli luštění odpověděl:

"No jo, v tom aby se svině vyznala. Je to mí nebo em? Ale jo, dívej jak nabíhá ta nožička, to bude m. Jasně, to budou miligramy, vždyť jsem to říkal."