Bílý muž a černá žena
Jednoho dne, jdavše po ulici, jsem uviděl zajímavou dvojici. Proti mě se ruku v ruce ubíral běloch s černoškou. Bílý muž a černá žena.
Bílý muž se náhle sklonil a jen tak, z radosti, políbil černou ženu na ústa. V tu ránu mě zaplavily divoké představy.
Bílý muž tisknoucí se na černou ženu. Nazí. Kontrast. Černá - bílá - bílá - černá. Bílá ruka na černém ňadru, bílý válec nořící se do černého tunelu, bílé sperma na černé kůži. Dvě děti, černé a bílé. A nebo jedno černé a jedno bílé? Nebo snad obě dvě černobílé? Jedno kárované, druhé pruhované! Nebo obě čokoládové z bílými zoubky, ostrými jako jehly?
Představy odezněly stejně rychle jako přišly. Dvojice mě minula a já se na chvilku zastyděl. Jsem snad rasista, když mě vadí jejich černobílá láska? Jsem snad Bůh, že je v duchu soudím? Ne. Nejsem ani jedno ani druhé. Jsem jen jeden z mnoha, kteří nemají svůj protějšek. Jeden z mnoha mužů, kteří nemají svou černou ženu, či žen nemajících svého bílého muže. Cítil jsem, že mé pocity vůči t
omuto páru nebyly nic jiného než závist. Záviděl jsem tomu bílému muži, že si našel svou černou ženu a spolu tvoří nerozlučné a přesto rozdílné jin a jang.To já svou černou ženu, narozdíl od onoho bílého muže stále ještě hledám. Hledám a nenacházím ve společnosti plné, pro mě jen bílých, žen.