Barvy duhy

"Opatřil jsem si trojboký hranol, abych jím studoval slavný "barevný fenomén". K tomu účelu jsem svůj pokoj zatemnil a ponechal v okenicích jen malou štěrbinku, takovou, aby propouštěla vhodné množství slunečního světla. Umístil jsem hranol paprsku do cesty tak, aby paprsek poté zamířil na protější stěnu. Zpočátku to bylo pouhé milé rozptýlení, takto spatřit živé, jasné barvy, které tímto způsobem vznikaly. Po určité době jsem se však soustředil, abych se na věc zahleděl z větší šíře a hloubky. Překvapilo mne, že barevné skvrny mají protáhlý tvar, ačkoliv měly míti, alespoň podle přijatých zákonů refrakce, tvar okrouhlý."

"Tehdy jsem pochopil... že světlo při jednom okraji obrazce jeví větší účin refrakce nežli na okraji opačném, a došel jsem k pravdivé podstatě délky obrazce, spočívající na skutečnosti, že se světlo skládá z paprsků o různé lomivosti, a že tyto, bez ohledu na rozdílnost svého dopadu, se odrážejí podle své lomivosti na různá místa na zdi."

Popis Isaaca Newtona, kterak si poprvé uvědomil složení bílého světla z různých barev.

Duha mě přitahovala už odmalička, ten nádherný oblouk plný svěžích třpytících se barev byl pro mě prostě neodolatelný. Měl pouze jednu vadu. Objevoval se jen vzácně a vydržel sotva pár minut a tak jsem se rozhodl, že si udělám duhu sám. Opatřil jsem si hranol a s pomocí umělohmotné trubky a stavebnice Optik kabinet si sestavil jednoduchý spektroskop. Pohledem přes něj ztratil svět obvyklý šedý háv a odkryl pečlivě schované duhové barvy.

S radostí jsem sledoval spojité spektrum žárovky, čárové spektra televizní obrazovky a počítačového monitoru a absorpční čáry ve spektru slunečním. Nakonec neměly ujít mé pozornosti ani pouliční lampy. Ty svítící perly noci, tolik nenáviděné astronomy a tolik milované vystrašenými lidmi vracejícími se temnou nocí domů. A tak jsem se jednoho dne nachystal, že v noci vyrazím pozorovat spektrum výbojek v pouličních lampách. Můj spektrometr měl ale jednu menší nevýhodu. Byl příliš velký a robustní. Potřeboval jsem nějakou náhradu. Něco menšího, snadno přenosného ale stejně kvalitního.

Probral jsem všechny možné kousky optického zařízení a nic. Nakonec jsem vymontoval ze spektroskopu hranol, ale pozorovat přes něj bylo obtížné a sledovat celé spektrum více méně nemožné. Zdeptán neúspěchy jsem se rozhodl uklidnit pocuchané nervy nějakou klidnou hudbou. Vytáhl jsem z obalu cédéčko a když jsem ho vkládal do přehrávače odrazilo se od jeho stříbrného povrchu světlo žárovky a vytvořilo nádherný duhový odlesk. Mé srdce zaplesalo. Už jsem nemusel hledat žádné hranoly ani čočky. Našel jsem něco lepšího. Mřížku. Hudební stopa hustě svinutá do spirály na povrchu cédéčka vytvářela skvělou optickou mřížku k rozkladu světla na spektrum. Vyrazil jsem do ztemnělých ulic. Jednoduše řečeno, brzo jsem zjistil, že existuje několik principiálně rozdílných zdrojů světla: žárovky se spojitým spektrem bez jakýchkoli emisních čar, bílé rtuťové a žluté sodíkové výbojky, zářivky a neónové nápisy. Při toulkách nočními ulicemi přede mnou defilovaly nejrůznější odstíny duhy a já získal brzy pověst výstředního podivína, který se zastavuje pod každým kandelábrem a cosi divného sleduje ve stříbrném tácku. Tato má pověst, stejně jako fascinace duhovými barvami světla, mě vydržela až doposud.

Vyprávěl: Jiří Křivohlávek 15.7.2001